I.ÚS 1438/14

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu stěžovatele Lubora Michálka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 47/2012-62, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 18. 4. 2014 stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byl na základě kasační stížnosti Generálního ředitelství cel zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že je napadené rozhodnutí v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázal na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na čl. 1 Ústavy. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že výrok napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu není výrokem konečným, neboť kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel si je vědom toho, že je třeba vyřešit otázku, zda řízení před obecnými (byť specializovanými správními soudy) již skončilo. Stěžovatel vychází ze dvou aspektů. V prvé řadě má stěžovatel na mysli úsporu času a tedy hospodárnost soudního řízení. Má zájem na tom, aby nedocházelo k dalším průtahům v řízení, k zatěžování dalšími soudními poplatky, cestovními výlohami a potřebou hradit náklady povinného právního zastoupení. Dále stěžovatel vychází také z toho, že lze očekávat na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadeného touto stížností vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí Krajského soudu v Brně a obává se nepřípustnosti kasační stížnosti proti tomuto očekávanému rozhodnutí. Stěžovatel tedy svou ústavní stížnost podává z opatrnosti a ponechává na posouzení Ústavnímu soudu, zda tuto stížnost připustí či pro předčasnost ji odmítne.

3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

6. Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek soudu krajského a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon (soudní řád správní) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka