I.ÚS 1441/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Petrou Naskosovou, advokátkou, sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. KZN 359/2026-19 ze dne 23. 3. 2026, vyrozumění státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích č. j. ZN 723/2025-25 ze dne 29. 12. 2025, rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Strakonice, obvodního oddělení Volyně, o odevzdání věci k projednání přestupku č. j. KRPC-75463-80/TČ-2025-020717 ze dne 22. 10. 2025 a jinému zásahu v podobě viktimizačního a diskriminačního postupu orgánů činných v trestním řízení, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Strakonice, obvodního oddělení Volyně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinné vyšetřování. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem účastníků řízení spočívajícím v ponižujícím zacházení a diskriminaci na základě genderové identity bylo zasaženo do jejího práva podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 3 a čl. 14 Úmluvy. Stěžovatelka dále požaduje, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích povinnost uhradit k rukám její právní zástupkyně náklady právního zastoupení ve výši 13 340 Kč.

2. Napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Strakonice, obvodního oddělení Volyně (dále jen "policejní orgán") bylo podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto o odevzdání věci k projednání přestupku, jehož se měl dopustit D. K., H. P. (matka stěžovatelky) a stěžovatelka. Předmětem prověřování v daném trestním řízení byl skutek, který spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že na fotbalovém hřišti došlo ke slovnímu i fyzickému konfliktu mezi stěžovatelkou a D. K., kdy (podle verze uváděné ve zmíněném rozhodnutí policejního orgánu) stěžovatelka strčila do D. K., který ji následně odstrčil tak, že se udeřila o odpadkový koš. D. K. následně odstrčil i stěžovatelčinu matku, která se do incidentu vložila. Stěžovatelce bylo diagnostikováno zhmoždění obličeje v okolí levého oka, vícečetné odřeniny pravého předloktí a zhmoždění levého bérce s dobou léčení do sedmi dnů, bez omezení běžného způsobu života, bez hospitalizace a pracovní neschopnosti.

3. Zmocněnkyně stěžovatelky následně podle § 157a odst. 1 trestního řádu požádala dozorující státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích (dále jen "státní zástupkyně okresního státního zastupitelství") o přezkum postupu policejního orgánu. Napadeným vyrozuměním ji tato státní zástupkyně informovala, že v postupu policejního orgánu neshledala žádné pochybení.

4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zástupkyně krajského státního zastupitelství") byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že jeho podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popisuje svou verzi skutku, který byl předmětem prověřování, přičemž od výše uvedeného popisu obsaženého v napadeném rozhodnutí policejního orgánu se tato její verze liší zejména tím, že v ní chybí zmínky o prvotním strčení stěžovatelky do D. K., přičemž důvod svého napadení stěžovatelka spatřuje ve své odlišné genderové identitě. Tvrdí, že v důsledku napadení jí bylo způsobeno zranění, které ji omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu jednoho až dvou týdnů, a že ji v běžném způsobu života omezovala též způsobená psychická újma spočívající v obavách o své bezpečí a strach z opakování útoku.

6. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily její právo na účinné vyšetřování, když v napadených rozhodnutích náležitě neodůvodnily svůj právní názor o potřebě uplatnit na prověřovaný skutek zásadu subsidiarity trestní represe. Tyto orgány se podle ní nedostatečně věnovaly jejím námitkám, že daný skutek naplňuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Má za to, že státní zástupkyně učinily závěr o nízkém stupni společenské škodlivosti bez náležitého posouzení. Domnívá se, že orgány činné v trestním řízení neprovedly potřebné úkony ke zjištění skutkového stavu nezbytného pro vydání rozhodnutí. Vytýká jim, že se nezabývaly indikátory existence předsudečné pohnutky, která byla důvodem jejího napadení. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení s ní zacházely ponižujícím způsobem, přičemž zejména zmiňuje otázku ze strany policejního orgánu "Slýcháváš nějaké hlasy?" (položenou při podávání vysvětlení) a zmínku státní zástupkyně krajského státního zastupitelství týkající se údajné vyšší citlivosti stěžovatelky k vnějším podnětům v důsledku toho, že prochází změnou pohlaví, obsaženou v napadeném vyrozumění.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. 5. 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019 a judikaturu tam citovanou).

9. Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. Přitom platí, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. Z toho vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestním řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Ústavní soud má za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení není dáno pro veškerou trestnou činnost, která je způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými zejména v čl. 2 až 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2582/24 ze dne 3. 9. 2025 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3264/24 ze dne 6. 8. 2025).

10. V posuzované věci se však o takový závažný zásah nejedná. I když by se vycházelo z verze skutkových událostí, kterou prezentuje stěžovatelka, šlo v daném případě sice o fyzické napadení nezletilého dítěte, a to z předsudečné pohnutky, jak stěžovatelka zdůrazňuje, jednalo se však o násilí menší intenzity (dvojí odstrčení). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že zranění, které stěžovatelka v rámci incidentu utrpěla, nevykazovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nedošlo k omezení v obvyklém způsobu života (srov. s. 1 napadeného vyrozumění státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a s. 3-4 napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství). Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí, že v důsledku napadení byla omezena v obvyklém způsobu života a že utrpěla i psychickou újmu, avšak nijak toto tvrzení nespecifikuje ani nedokládá. Jestliže tedy orgány činné v trestním řízení neposoudily daný skutek jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, nelze jim v tomto ohledu nic vytýkat.

11. V souvislosti se stěžovatelkou prosazovanou právní kvalifikací prověřovaného skutku coby přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto ohledu vykazuje určitý deficit, když policejní orgán i státní zástupkyně okresního státního zastupitelství pouze konstatovaly, že prověřované jednání D. K. nevykazuje náležitý stupeň společenské škodlivosti. Ústavní soud však nesdílí stěžovatelčino přesvědčení, že tento nedostatek dosahuje ústavněprávní relevance.

12. Aby bylo možno napadení jiného (uskutečněné veřejně či na místě veřejnosti přístupném) kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, musí dosáhnout určité minimální prahové intenzity. Tu překračují zpravidla všechny druhy klasických fyzických úderů, hmatů či chvatů (políček do tváře, udeření hranou ruky, pěstí, kopem, loktem či kolenem, škrcení, povalení na zem, škrábání, kousání, kroucení rukou za zády, přehazování přes rameno či jiné házení těla poškozeného či smýkání s ním s cílem udeřit jím o zem, braní do tzv. kravaty), jakož i podobně intenzivní způsoby útoku (srov. PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. 47). Jestliže orgány činné v trestním řízení dospěly v posuzované věci k názoru, že prověřované jednání D. K. (odstrčení stěžovatelky způsobující její pád) takové intenzity nedosahuje, nespatřuje v tom Ústavní soud pochybení, natož pak flagrantní, které by jediné mohlo v daném případě odůvodnit jeho kasační zásah, jak již bylo vysvětleno. Pro doplnění lze podotknout, že Ústavní soud neshledal porušení práva na účinné vyšetřování např. ani v případě, kdy byl k přestupkovému řízení předán skutek spočívající v napadení desetileté dívky na ulici úderem otevřenou dlaní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 28/26 ze dne 22. 1. 2026), tedy v případě jednání srovnatelné intenzity, jakou vykazuje nyní posuzovaná věc.

13. Stěžovatelka sice orgánům činným v trestním řízení vytýká, že neprovedly potřebné úkony ke zjištění skutkového stavu nezbytného pro vydání rozhodnutí, avšak zároveň nespecifikuje žádné konkrétní úkony, které podle ní byly v postupu orgánů činných v trestním řízení opomenuty. To se týká i stěžovatelčina tvrzení, že se orgány nezabývaly indikátory existence předsudečné pohnutky, která měla být - podle jejího tvrzení - důvodem jejího napadení. Protože ani z napadených rozhodnutí nevyplynuly žádné důkazní prostředky, jejichž vytěžení by mohlo zásadním způsobem přispět k objasnění věci, Ústavní soud musel vyhodnotit uvedené námitky jako neopodstatněné. Ve vztahu k otázce předsudečné pohnutky lze navíc dodat, že její případné prokázání by stejně nemělo žádný vliv na posouzení naplnění klíčových znaků objektivní stránky trestných činů, o kterých bylo možno v dané věci uvažovat, tedy následku v podobě ublížení na zdraví, resp. provedení výtržnosti.

14. V souvislosti se stěžovatelčinou námitkou, že s ní vyslýchající policista jednal ponižujícím způsobem, odkazuje Ústavní soud na vyrozumění ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje č. j. KRPC-158720-8/ČJ-2025-020066-KU ze dne 23. 12. 2025, kterým byla stěžovatelka informována o vyřízení svého podnětu, v němž si stěžovala na postup policejního orgánu (stěžovatelka toto vyrozumění přiložila ke své ústavní stížnosti). Z tohoto vyrozumění zejména vyplývá, že když stěžovatelka policejnímu orgánu podávala vysvětlení, byla u tohoto úkonu přítomna pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí, která se následně vyjádřila v tom smyslu, že ze strany policisty nezaznamenala žádné ponižující, dehonestační či nátlakové jednání, že výslech proběhl v klidu, normálně a bez výhrad ze strany stěžovatelky. Lze dodat, že i kdyby bylo možno jednu z otázek položených policejním orgánem vyhodnotit jako nevhodnou, těžko by to mohlo vést k závěru zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Totéž platí o zmínce státní zástupkyně krajského státního zastupitelství o možné zvýšené citlivosti stěžovatelky.

15. Ústavní soud tak uzavírá, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly potřebné úsilí, jež lze v podobných případech vyžadovat, aby prověřily, zda jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Jejich závěr, že prověřovaný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu, není důsledkem svévole ani jiného ústavněprávně relevantního pochybení. Ústavní soud tak nemá důvod se domnívat, že orgány činné v trestním řízení nesplnily své povinnosti vyplývající z požadavku provedení účinného vyšetřování. V jejich postupu nezaznamenal ani žádné prvky, jež by bylo možno hodnotit jako ponižující či diskriminační zacházení.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky nedošlo.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu