I.ÚS 1454/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného advokátkou Mgr. Veronikou Němečkovou, sídlem Koulova 1565/9, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2026 č. j. 32 Co 180/2025-312, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B. I. a nezletilých S. K. a S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podstatou této věci je změna úpravy péče o nezletilé děti (desetiletého syna a bezmála sedmileté dcery) v návaznosti na účinnost novely občanského zákoníku a vymezení rozsahu péče každého z rodičů. Po rozpadu vztahu se otec (stěžovatel) odstěhoval ze společného domu do místa, odkud pochází, vzdáleného zhruba 400 km. Na základě dohody rodičů schválené soudem dne 13. 3. 2023 byly děti svěřeny do péče matky a styk otce s dětmi upraven na každý lichý kalendářní týden od čtvrtka 13 hodin do neděle 17 hodin. Otec děti vyzvedával a předával v bydlišti matky. Postupem času se mezi rodiči zhoršila komunikace a objevily se konflikty. Oba poté podali návrhy na změnu dosavadní úpravy poměrů k dětem. Matka požadovala, aby soud uložil otci povinnost zajistit v liché pátky docházku dětí do školy; později primárně navrhovala zúžení styku od pátku do neděle. Otec se domáhal změny formy péče (z výlučné na nerovnoměrnou střídavou), jejího rozšíření v lichém týdnu od středy do neděle a zavedení pravidelných distančních videohovorů s dětmi.

2. Okresní soud v Mělníku v rozsudku ze dne 6. 5. 2025 neshledal důvody pro změnu péče, protože oproti předchozí dohodě nedošlo k žádné podstatné změně poměrů a rodiče nebyli schopni komunikovat tak, aby konfliktem nezatěžovali děti. Také styk otce ponechal v původním rozsahu, který dětem vyhovoval. Aby předešel dalším napjatým situacím, změnil místo předávání dětí primárně na školské zařízení. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda by se rodiče neměli při dopravě dětí střídat. Dospěl však k závěru, že to byl otec, kdo se odstěhoval do značné vzdálenosti od dosavadního bydliště dětí, proto není namístě, aby tuto povinnost nesli oba rodiče. Dále soud upravil prázdninový režim a vyhověl návrhu otce na realizaci videohovorů s dětmi ve stanovených dnech a časech. Naopak zamítl návrh matky na uložení povinnosti otci zajistit v liché pátky docházku dítěte do školy. Ani jeden z rodičů netvrdil, že by páteční absence měla negativní dopad na studijní výsledky a nemohla být ani příčinou obtíží se socializací v kolektivu.

3. Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku zohlednil novelu občanského zákoníku, která opustila dosavadní formy péče, a rozhodl, že oba rodiče jsou povinni i oprávněni o děti pečovat. Poukázal na některé postoje a jednání matky, z nichž je patrná snaha omezovat podíl otce na péči. Rozsah péče rodičů nastavil způsobem, který kopíruje dosavadní režim. Krajský soud zohlednil, že oba rodiče jsou schopni zajistit řádnou péči a že děti mají s oběma rodiči bezproblémový vztah. Tento závěr opřel také o záznam pohovoru s dětmi ze dne 17. 10. 2025 v organizaci Čtyřlístek dětem z. s., kterým doplnil dokazování a jehož obsah podrobně zhodnotil. Přihlédl také k velké vzdálenosti bydlišť rodičů a k tomu, že děti chodí v bydlišti matky do školy. Soud znovu upravil také distanční kontakty s otcem, prázdninovou péči a předávání v místě bydliště matky či ve škole. Současně nově rozhodl o výživném.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud ponechal veškerou dopravní zátěž na stěžovateli pouze s odůvodněním, že "se odstěhoval", nevyhověl otci v úpravě alespoň prázdninového styku a zamítl výkon rozhodnutí v celém rozsahu, na základě paušální argumentace, aniž individuálně posoudil okolnosti jednotlivých zmařených styků. Kromě toho soud podle stěžovatele nevypořádal jeho námitku, že prázdninová úprava styku ve prospěch matky opakovaně pohlcuje i jeho běžný styk, a navíc soud formuloval výrok I v bodě 1.1.7 neurčitě, což ponechává prostor pro další obstrukce matky. Tím soud podle stěžovatele porušil jeho práva dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení i opatrovníkem - mohou nejlépe posoudit skutkové okolnosti věci a nejlepší zájem dítěte jako prioritní hledisko. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje zjištěný skutkový stav ani neurčuje konkrétní podobu péče (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 32). Zasahuje pouze výjimečně, vybočí-li soudy ve svých rozhodnutích z mezí ústavnosti. V této věci k porušení ústavnosti nedošlo.

7. Úkolem soudů bylo vážit všechny oprávněné zájmy a usilovat o takové uspořádání péče, které odpovídá nejlepšímu zájmu dětí. Je nepochybné, že nutnost zajistit převoz dětí do bydliště otce a zpět představuje pro stěžovatele omezení. Obecné soudy však dospěly k závěru, že omezení otce způsobené vzdáleností jeho nového bydliště od původního bydliště je důsledkem jeho rozhodnutí, které nebylo situací vynucené. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud za problematický z pohledu ústavního pořádku.

8. Krajský soud ve svých závěrech vycházel z nejlepšího zájmu dětí. Zejména zohlednil, že se bydliště otce nachází ve značné vzdálenosti od bydliště matky, kde děti navštěvují školu a věnují se zájmovým aktivitám. Zabýval se proto otázkou, zda dojíždění a pobyty u otce nepředstavují pro děti nepřiměřenou zátěž z hlediska sociálních vazeb, školních povinností, volnočasových aktivit a dalších osobních potřeb (srov. bod 48 rozsudku krajského soudu). Vyšel také z vyjádření dětí v řízení před okresním soudem, doplněných o aktuální pohovory uskutečněné v řízení odvolacím. Názorem dětí se v rozsudku podrobně zabýval (body 35 násl. rozsudku). Ani při úpravě péče během svátků (Vánoc a Velikonoc) názor dětí nepřehlédl. Z dokazování vyplynulo, že matka děti na tento typ otázek předem připravila, a jejich přání proto krajský soud nepřiznal rozhodující význam (bod 45 rozsudku). Za těchto okolností částečně vyhověl otci (střídání se v péči o svátcích, péče otce v době každých podzimních prázdnin) s ohledem na skutečnost, že rozsah péče obou rodičů je v průběhu roku výrazně nerovnoměrný. Obdobné úvahy se uplatí i ve vztahu k úpravě distančních kontaktů s otcem.

9. Co se týče námitky stěžovatele, že soudy nedostatečně vymáhaly svá rozhodnutí, ani té Ústavní soud nepřisvědčil. Dle odborné literatury není smyslem ukládání pokut sankcionovat povinného, v tomto případě matku, ale primárně vymoci splnění povinnosti ve prospěch oprávněného (viz Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 1000-1001). Krajský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že pro tento účel pokuty nebylo zapotřebí (bod 49 rozsudku).

10. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že krajský soud nevypořádal všechny argumenty stěžovatele a námitce, že výrok je neurčitý. Ústavní soud připomíná, že není jeho rolí určovat konkrétní podobu péče. Krajský soud všechny klíčové námitky stěžovatele vypořádal a jeho rozhodnutí jako celek nijak nevystupuje z mantinelů, které mu stanoví ústavní pořádek. Krajský soud pečlivě zvažoval jednotlivá práva rodičů i dětí a dospěl k napadenému rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za přiměřené. Co se týče konkrétních formulací ve výroku rozhodnutí, Ústavní soud by zasáhl jen v případě, že by se jednalo o zjevný exces, např. nevykonatelné rozhodnutí. To, že stěžovatel očekává interpretační neshody s matkou, důvodem pro zásah samo o sobě být nemůže.

11. Ústavní soud tedy v rozhodnutí krajského soudu nenašel nic neústavního. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu