I.ÚS 1468/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem, sídlem Štupartská 769/18, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 6 As 81/2026-32 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2026 č. j. 16 A 22/2025-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Základní školy A, a Základní školy B, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo rodiče pečovat o děti a podílet se na jejich výchově (čl. 32 odst. 4 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem shora jmenovaných vedlejších účastnic, a to jednak z důvodu přijetí nezletilých dětí stěžovatele ke školní docházce navzdory předchozímu zamítnutí návrhu matky na změnu školy dětí soudem, a jednak z důvodu neposkytování informací stěžovateli o průběhu a výsledcích vzdělávání jeho dětí za stejných podmínek jako matce. Krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2025 č. j. 16 A 22/2025-31 zásahovou žalobu odmítl pro nepřípustnost, jelikož nebyla naplněna podmínka subsidiarity zásahové žaloby (stěžovatel měl možnost bránit se odvoláním ve správním řízení, případně žalobami proti rozhodnutím správních orgánů). Stěžovatel brojil proti tomuto usnesení kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2026 č. j. 6 As 170/2025-37 usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Co se týče námitek týkajících se přestupu dětí stěžovatele na jiné základní školy, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s odmítnutím žaloby, nesouhlasil toliko s důvody odmítnutí (krajský soud měl odmítnout žalobu z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele). V rozsahu námitek týkajících se neposkytování informací stěžovateli pak shledal usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným (krajský soud se těmito námitkami nezabýval).

3. Krajský soud při opětovném projednání věci vyzval stěžovatele usnesením ze dne 9. 3. 2026 č. j. 16 A 22/2025-51 k doplnění žaloby v rozsahu jeho námitek ohledně neposkytování informací, jelikož v původní žalobě chybělo vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů ve vztahu k těmto námitkám stěžovatele. Stěžovatel reagoval na výzvu přípisem ze dne 9. 3. 2026, ve kterém však dle tvrzení krajského soudu a následně i Nejvyššího správního soudu pouze zopakoval tvrzení obsažená v původní žalobě týkající se zejména přestupu dětí na jinou školu. K tvrzenému neposkytování informací pak neuvedl nic, pouze mírně pozměnil žalobní petit. Krajský soud proto žalobu v záhlaví označeným usnesením odmítl, částečně z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele (co se týče námitek ohledně změny škol) a částečně z důvodu neodstranění vad žaloby. Stěžovatel opět brojil proti tomuto usnesení kasační stížností, a to zejména s tvrzením, že v doplnění žaloby své námitky ohledně neposkytování informací dostatečně konkretizoval, vymezil tvrzený zásah a označil důkazy. Nejvyšší správní soud se však plně ztotožnil se závěry krajského soudu a v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost zamítl.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně opakuje své námitky tvrzené již před Nejvyšším správním soudem, tedy že obecné soudy postupovaly příliš formalisticky tím, že shledaly doplnění žaloby jako nedostatečné z důvodu absence konkretizování tvrzeného zásahu a označení příslušných důkazů, čímž mělo dojít k "extrémnímu rozporu mezi obsahem spisu a skutkovými závěry soudů" (tj. k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Důsledkem toho se pak obecné soudy nezabývaly námitkami stěžovatele, čímž mělo dojít k porušení práva rodiče podílet se na výchově dětí (čl. 32 odst. 4 Listiny). Dále pak stěžovatel tvrdí, že doručení původního usnesení krajského soudu (později zrušeného Nejvyšším správním soudem) současně s vyjádřením žalovaných porušilo zásadu kontradiktornosti a rovnosti účastníků podle čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

7. Ústavní soud přezkoumal doplnění žaloby stěžovatele a ztotožnil se se závěry obecných soudů. Doplnění žaloby obsahuje pouze obecné tvrzení o omezení komunikace vedlejších účastnic se stěžovatelem a petit navrhující uložení povinnosti tento stav napravit. Z textu doplnění žaloby ani jeho příloh není zřejmé, v jakých konkrétních jednáních stěžovatel omezení komunikace spatřuje a jaké důkazy k tomu navrhuje. Doplnění žaloby obsahuje pouze detailní vymezení zásahu týkajícího se přestupu dětí stěžovatele do jiných škol. Z přiložených dokumentů dále vyplývá, že obecné soudy neměly tyto podklady vyjma obecného tvrzení zásahu ani v předchozích fázích řízení. Lze tak uzavřít, že obecné soudy nemohly o věci meritorně rozhodnout, jelikož neměly dostatek informací a podkladů, a stěžovatel tuto vadu neodstranil. Nemohlo pak dojít ani k tvrzenému zásahu do rodičovských práv stěžovatele, jelikož nastalou procesní situaci zapříčinil sám.

8. Stěžovatel dále namítá porušení zásady kontradiktornosti, jelikož neměl možnost reagovat na vyjádření vedlejších účastnic, která mu byla doručena zároveň s usnesením krajského soudu. Jedním ze základních projevů zásady kontradiktornosti je právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem důkazům, podáním a stanoviskům, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Soud toto právo realizuje především přeposláním všech těchto podkladů účastníkovi a poskytnutím přiměřeného času na reakci (nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV.ÚS 400/24, bod 15). Toto pravidlo však nesmí být vykládáno příliš formalisticky. Ústavní soud by neměl zasahovat zejména tam, kde je zřejmé, že neseznámení účastníka s podáním nemohlo mít vliv na výsledek řízení (nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16, bod 16). Obdobně se k této otázce vyjadřuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ziegler proti Švýcarsku ze dne 21. 2. 2002 č. 33499/96, § 38). V nynějším případě krajský soud neposkytl možnost stěžovateli reagovat na vyjádření vedlejších účastnic, nicméně za situace, kdy žaloba byla odmítnuta pro nepřípustnost. Případná reakce stěžovatele na vyjádření by tak neměla vliv na výsledek řízení, jelikož krajský soud se žalobou věcně vůbec nezabýval. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že zásada kontradiktornosti porušena nebyla.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu