I.ÚS 1484/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Baňky, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 337/2026-261 ze dne 16. března 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j 62 Co 220/2025-196 ze dne 15. října 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 86/2023-157 ze dne 24. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Vlasty Baňkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že ze společného jmění manželů se do vlastnictví vedlejší účastnice přikazuje bytová jednotka v bytovém domě společně se spoluvlastnickým podílem na společných částech bytového domu a pozemku a vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na vypořádací podíl zaniklého společného jmění manželů částku 1 986 832 Kč. Podle obvodního soudu nebylo v řízení prokázáno, že by stěžovatel přinesl do společného jmění vnos ve výši kupní ceny bytové jednotky 385 396 Kč, a že by tak byt zakoupil ze svých výlučných prostředků. O byt, na jehož aktuální tržní hodnotě ve výši 3 800 000 Kč se podle obvodního soudu shodli oba účastníci, měl zájem jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice. Obvodní soud jej přikázal do vlastnictví vedlejší účastnice s odůvodněním, že v bytě bydlí a má větší potřebu stabilního bydlení. Rozhodl, že při vypořádání jsou podíly obou manželů stejné a uložil vedlejší účastnici povinnost k zaplacení vypořádacího podílu ve výši jedné poloviny stanovené hodnoty bytové jednotky a dále ve výši poloviny stěžovatelem uhrazených nákladů spojených s jejím vlastnictvím a užíváním.

3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

4. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice v bytě nebydlí, a proto nemohl obvodní soud brát v potaz toto hledisko při rozhodování o tom, komu bude přikázáno jeho vlastnictví. Tvrdí, že mu nesvědčí žádný "jistý" právní titul užívání nemovitosti, kde nyní bydlí, neboť jeho syn rozporuje platnost smlouvy o výpůjčce, na jejímž základě stěžovatel užívá současné bydlení.

6. Dále tvrdí, že o pořízení bytu se zasloužil výhradně sám v roce 1986, kdy pouze jemu svědčilo nájemní právo. Rozporuje skutkové zjištění obecných soudů, že kupní cena byla financována z daru jejich syna, a naopak tvrdí, že mu syn vracel jím poskytnutou půjčku.

7. Stěžovatel zdůrazňuje, že současná hodnota bytu činí 7 mil. Kč, a vedlejší účastnici tak při vypořádání společného jmění připadla hodnota výrazně vyšší, než odpovídá jejímu podílu na vypořádání. Obecné soudy neměly podle stěžovatele vycházet z historického shodného tvrzení účastníků, a naopak jejich povinností bylo posoudit, zda stanovená výše vypořádacího podílu odpovídá reálné hodnotě majetku přikázaného do vlastnictví vedlejší účastnice.

8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepromítly do svých úvah skutečnost, že po celou dobu hradil veškeré náklady spojené s vlastnictvím a s užíváním bytové jednotky. Podle stěžovatele měly obecné soudy zavázat vedlejší účastnici k povinnosti uhradit stěžovateli náklady spojené s užíváním bytu v plné výši, neboť stěžovatel bytovou jednotku od roku 2019 neužíval.

9. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho námitkami a provedenými důkazy, a založily tak extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí vadou absence řádného odůvodnění.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svůj náhled na skutkový stav, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Výhradně obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

12. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024).

13. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Obecné soudy se se stěžovatelovými argumenty dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Na základě zhodnocení provedených důkazů obvodní soud dostatečně rozsáhle a logicky odůvodnil svůj závěr, že byt byl koupen ze společných prostředků stěžovatele a vedlejší účastníce za doby trvání jejich manželství. I když v ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnou výši části vypořádacího podílu (86 832 Kč), kterou mu má vedlejší účastnice zaplatit z důvodu jím hrazených nákladů spojených s bytem a jeho užíváním, z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu (bod 23) vyplývá, že tuto výši uplatnil sám stěžovatel. Tuto skutečnost ostatně zdůraznil ve svém rozhodnutí i městský soud, který konstatoval, že obvodní soud byl vázán předmětem řízení, jak jej stanovil stěžovatel a že vedlejší účastnici stanovil povinnost uhradit stěžovateli celou částku, kterou požadoval. Co se týče námitky, že byt má nyní hodnotu 7 mil. Kč, Ústavní soud konstatuje, že se s ní řádně vypořádal Nejvyšší soud. Ten zdůraznil, že hodnota bytu (3 800 000 Kč) vycházela z návrhu stěžovatele učiněného prostřednictvím jeho právního zástupce při ústním jednání, který následně vedlejší účastnice prostřednictvím svého zástupce akceptovala. Nejvyšší soud dále konstatoval, že až do skončení odvolacího řízení se účastníci k ceně bytu nijak nevyjadřovali, proto aproboval postup městského soudu, který nespornému tvrzení o hodnotě bytu přiznal primární důkazní význam a vycházel z něj při stanovení výše vypořádacího podílu. Námitkou ohledně nejistoty stěžovatelova bydlení se zabýval už městský soud, který upozornil na skutečnost, že stěžovatel má ještě k dispozici nemovitost v Praze-Nebušicích, kterou má ve svém vlastnictví (bod 29 rozsudku městského soudu).

15. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelovými námitkami se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu