I.ÚS 1511/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Františka Langa, zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Staňkem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2026 č. j. 5 As 212/2025-33, a s ní spojeném návrhu na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, které je označeno v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11. odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel podal současně návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "nařízení vlády"), podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je vlastníkem pozemků, které byly zahrnuty do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "CHKO Soutok"), vyhlášené dne 1. 7. 2025. Stěžovatel podal proti zařazení jeho pozemků do záměru na vyhlášení CHKO Soutok námitky podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 5. 2024 námitkám nevyhovělo. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 12. 9. 2024 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2025 č. j. 6 A 99/2024-73 zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a potvrdil závěry městského soudu.

4. Stěžovatel namítá, že proces přijetí návrhu na vyhlášení CHKO Soutok neprobíhal v souladu se zásadou proporcionality zvolených řešení v § 1 zákona č. 114/1992 Sb., byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Vláda vydáním napadeného nařízení nepostupovala v souladu s § 45c odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., protože jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona č. 114/1992 Sb. s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do zaručeného práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty vyvíjející činnost na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Právní zástupce stěžovatele již dříve podal totožnou ústavní stížnost jako zástupce jiného stěžovatele (lišilo se pouze označení napadených rozhodnutí). Ústavní soud tehdejší stížnost shledal zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 2744/25). Stěžovatel (prostřednictvím svého právního zástupce) netvrdí nic, co by Ústavní soud vedlo k tomu, že v případě této ústavní stížnosti dospěje k jinému závěru. Stěžovatel nevznáší žádnou konkrétní argumentaci k rozhodnutí správních soudů a nijak nespecifikuje zásah do svých individuálních práv. Jeho stížnost je koncipována pouze jako obecný návrh na zrušení nařízení vlády. Návrhem na zrušení nařízení vlády se přitom Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25 (dále jen "plenární nález"), kterým návrh skupiny poslanců zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí odlišné námitky od těch, kterými se Ústavní soud již zabýval v plenárním nálezu.

7. V podrobnostech Ústavní soud na citovaná rozhodnutí odkazuje.

8. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Proto z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2026 Dita Řepková v. r předsedkyně senátu