I.ÚS 1513/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro zabezpečovací detence Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, sídlem Andělská 300/5, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 89/2026-391 ze dne 19. 3. 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 233/2025-328 ze dne 17. 9. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 2 T 28/2025-241 ze dne 17. 7. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře shledal stěžovatele vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tamtéž, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 taktéž. Toho se dopustil stěžovatel stručně řečeno tím, že dne 24. 11. 2023 okolo 23:25 hodin v K., v přítomnosti dalších nejméně 3 osob, bez zjevné příčiny zaútočil na poškozeného, jemuž způsobil v napadených rozhodnutích vymezená zranění. Ta si vyžádala hospitalizaci poškozeného do 26. 11. 2023 a chirurgické ošetření s následnou dobou léčení po dobu dvou týdnů. Za tyto trestné činy a za sbíhající přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. c) trestního zákoníku, byl odsouzen podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 2 tamtéž k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl současně v adhezním řízení zavázán k náhradě škody vůči České průmyslové pojišťovně ve výši 21 045 Kč. Naopak poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením poté jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

3. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem trestních soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že trestní soudy nepostupovaly objektivně a v řízení nepřipustily provedení důkazů, které by jinak mohly prokázat tvrzení o jeho nevině. Toto neprovedení přitom podle stěžovatele nebylo věcně adekvátně odůvodněno a jedná se proto podle něj o tzv. opomenuté důkazy. Poukazuje taktéž na extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů.

4. Namítá i to, že byla porušena zásada presumpce neviny, neboť již od počátku řízení na něj bylo nahlíženo jako na vinného. Orgány v činném trestním řízení prověřovaly pouze verzi poškozeného a obhajobu zcela pominuly. Výpověď poškozeného a jeho verze je přitom podle stěžovatele nelogická a zcela nevěrohodná. Nesouhlasí ani se závěry znaleckého posudku a poukazuje na to, že znalec vycházel z procesně nepoužitelných fotografií střepů a ucha půllitru bez měřítka. Nebyly nicméně zjišťovány daktyloskopické stopy na skleněných střepech, takže nebylo ani prokázáno, kdo předmětné ucho půllitru držel a zda jej měl stěžovatel vůbec v ruce. Konečně namítá i to, že trestní soudy bez náležitého odůvodnění nevyžádaly ani lékařské zprávy o omezeného hybnosti jeho pravé ruky a nebyl na toto ani zpracován znalecký posudek.

5. Uvedené okolnosti ve svém celku proto vedou k tomu, že OČTŘ nenaplnily zásadu materiální pravdy a nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a proto postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání. Tyto námitky ale již byly vypořádány v napadených rozhodnutích, a proto je Ústavní soud považuje za neopodstatněné. Stěžovatel pouze znovu polemizuje především s právními závěry soudů, a to na podkladě skutkových zjištění se domáhá jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ale pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, nelze se v řízení o ústavní stížnosti takového přezkumu úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry).

8. Je to právě a pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv stěžovatel tuto námitku vznáší.

9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy ignorovaly některé skutkové okolnosti (velikost zařízení, kde k incidentu došlo, nedostatečnost výpovědí svědků). Provedeným dokazováním v rámci trestního řízení však bylo jasně prokázáno, že samotné místo, kde došlo k napadení poškozeného, má dostatečný prostor (bod 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Bylo prokázáno, že konflikt zaznamenalo několik svědků, byť mu nevěnovali dostatek pozornosti, aby dokázali popsat jeho přesný průběh (bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu či zejména bod 12 napadeného rozsudku okresního soudu). Z provedeného dokazování tedy v této otázce neplyne žádný rozpor, natož extrémní. Nelze proto přisvědčit ani námitce, že trestní soudy vycházely toliko z výpovědi poškozeného. Naopak, lze proto uzavřít, že nedošlo k porušení zásady materiální pravdy.

10. Trestní soudy se adekvátním způsobem vypořádaly i s argumentací stěžovatele stran znaleckého posudku, který předložil MUDr. Toupalík, Ph.D. Nejvyšší soud vysvětlil v bodě 21, proč uvedený znalecký posudek nelze označit za vadný a proč nelze konstatovat, že znalec vycházel z procesně nepoužitelných fotografií střepů a ucha půllitru bez měřítka. Odůvodnil, že z fotografií je rozměr střepů a skleněného ucha zcela zřejmý, neboť číselná označení zajišťovaných stop na sobě měřítko obsahují. Současně doplnil, že velikost pivní sklenice a jejího ucha je obecně známou skutečností. Uvedené závěry přitom stěžovatel blíže nerozebírá a jen opakuje již přednesenou argumentaci. Ani tato námitka proto důvodnost ústavní stížnosti založit nemohla.

11. Ústavní soud současně nemůže přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů. Uvedenou argumentaci stěžovatel taktéž přednesl již v dovolání, kde na ni Nejvyšší soud v bodech 22 a 23 adekvátním způsobem reagoval. Ústavní soud na toto propracované vypořádání pro stručnost odkazuje.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu