I.ÚS 1516/07
V PLATNOSTI- MS Praha 17 Co 419/2006-62
- ÚS 17 Co 419/2006-62
- ÚS I.ÚS 1516/07
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou v Liberci 3, Jánská 864/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností ze dne 12. 5. 2007 brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 11 C 86/2003-14 ze dne 1. 4. 2003, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1.088,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení v částce 5.769,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a porušení zásady spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl dne 1. 4. 2003 bez účasti stěžovatelky, neboť jí nebylo doručeno předvolání k jednání soudu ani žaloba, čímž došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Stěžovatelka podala dne 11. 11. 2004 žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a současně podala odvolání, neboť rozsudek soudu I. stupně byl vydán, aniž byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. Soud I. stupně usnesením sp. zn. 11 C 86/2003 ze dne 23. 2. 2005 neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. 28 Co 490/2005-42 ze dne 30. 11. 2005 tak, že jí prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, protože splnila podmínky postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007 pak bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně odmítnuto. Stěžovatelka dále uvedla, že jí v průběhu řízení nebylo umožněno předložit důkazy, kterými by prokázala svá tvrzení, že nepřevzala upomínku pro nedoplatek pojištění a ani nebyla upozorněna na zánik pojištění pro neplacení. Pokud je správný názor městského soudu, že se v daném případě nejednalo o rozsudek pro zmeškání, pak stěžovatelka namítá, že soud neprovedl důkazy, které by opravňovaly žalobce k podání žaloby, tj. žalobcem nebylo prokázáno, že stěžovatelce byla doručena upomínka o zaplacení nedoplatku na pojistném a upozornění o zániku pojištění. Namítá, že přijetí důkazu soudem "o prokázaném tvrzení žalobce", že stěžovatelka byla upomenuta o nedoplatek a upozorněna na zánik pojištění, je zcela nedostačující k tomu, aby byla povinna zaplatit předmětnou částku s příslušenství a náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno a potřebné skutečnosti neprokázal. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces také v tom, že soud I. stupně jí nesprávně doručoval písemnosti, tj. nebylo jí doručováno na adresu pro doručování, nebyla jí doručena žaloba ani předvolání k jednání soudu, čímž jí bylo zabráněno v možnosti bránit se proti žalobě. Soud I. stupně i odvolací soud také nesprávně posoudily skutková zjištění. Stěžovatelka dále namítá, že je v rozporu s právní jistotou účastníků, aby rozhodnutí odvolacího soudu mezi stejnými účastníky a ve stejné věci byla různá, a to ve vztahu k hodnocení důkazů o jejím pobytu; odlišná jsou prý rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 490/2005-42 ze dne 30. 11. 2005 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. II. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že v napadeném rozhodnutí věc meritorně nehodnotil a ani hodnotit nemohl, protože odvolání ve věci bylo nepřípustné. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Městského soudu v Praze nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nebyly obsaženy již v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani ho stěžovatelce k případné replice nezasílal. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 86/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 1.088,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku pojistného z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl platebním rozkazem č.j. 61 Ro 1855/2002-4 ze dne 18. 9. 2002. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo do rukou žalované doručit, byl usnesením č.j. 61 Ro 1855/2002-7 ze dne 16. 1. 2003 zrušen. Soud I. stupně nařídil ústní jednání na den 1. 4. 2003, předvolání se nepodařilo doručit a bylo poštou vráceno s poznámkou "nevyžádáno". Z protokolu o jednání dne 1. 4. 2003 vyplynulo, že soud I. stupně podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal ve věci v nepřítomnosti stěžovatelky. V tomto jednání rozsudkem č.j. 11 C 86/2003-14 ze dne 1. 4. 2003 žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.088,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů soudního řízení ve výši 5.769,- Kč. Rozsudek byl stěžovatelce doručen cestou náhradního doručení. Všechna výše uvedená doručování byla prováděna na adresu P. (což je i adresa stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti). Následně pak byl uvedený rozsudek stěžovatelce zaslán na adresu D. a doručen dne 29. 10. 2004, a to k její žádosti. Dne 12. 11. 2004 podala stěžovatelka žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a připojila odvolání proti výše uvedenému rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. 11 C 86/2003-27 ze dne 23. 2. 2005 žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání nevyhověl s odůvodněním, že adresa, na níž byl rozsudek zasílán, je podle Centrální evidence obyvatel jedinou adresou, na níž je stěžovatelka hlášena. Stejně tak z postupu pošty nevyplynulo, že by jí stěžovatelka dala nějaký pokyn, že se zdržuje na jiné adrese. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, jemuž Městský soud v Praze usnesením č.j. 28 Co 490/2005-42 ze dne 30. 11. 2005 vyhověl a změnil usnesení soudu I. stupně tak, že zmeškání lhůty k podání odvolání prominul. Městský soud v Praze dále rozhodoval o podaném odvolání. Usnesením č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007 bylo odvolání odmítnuto, neboť podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč; k příslušenství se nepřihlíží. V předmětné věci bylo rozsudkem rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 1.088,- Kč a rozsudek obsahoval i správné poučení o tom, že odvolání proti němu není přípustné. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka zřejmě považovala tento rozsudek za rozsudek pro zmeškání, na který by se omezení dané v ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. nevztahovalo. Napadený rozsudek však nebyl vydán jako rozsudek pro zmeškání, což vyplývá výslovně z jeho odůvodnění a žalobce také vydání takového rozsudku nenavrhoval. Toliko toto usnesení je napadeno ústavní stížností. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti jsou jednak námitky týkající se merita věci (a směřující k tomu, že obecné soudy a zejména soud I. stupně neumožnily stěžovatelce předložit důkazy a svá tvrzení proti skutečnostem obsaženým v žalobě), a jednak proti procesnímu postupu soudu I. stupně, který jí prý doručoval zásilky na nesprávnou adresu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností je napadeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání stěžovatelky podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. jako nepřípustné s ohledem na výši peněžitého plnění odmítnuto, zabýval se Ústavní soud nejdříve přezkoumáním tohoto rozhodnutí, ačkoliv věcně se námitky stěžovatelky konkrétně tohoto rozhodnutí - co do jeho argumentace - netýkaly. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že žaloba byla podána o peněžité plnění (nedoplatek pojistného) ve výši 1.088,- Kč. Takto určené plnění bylo také rozsudkem soudu I. stupně žalobci přisouzeno. Z výše citovaného ustanovení o.s.ř. pak vyplývá, že při posouzení přípustnosti odvolání se přihlíží pouze k jistině a nikoliv již k jejímu příslušenství. Z toho je zřejmé, že v dané věci proti rozsudku soudu I. stupně odvolání přípustné nebylo. Výjimkou z uvedeného ustanovení je případ, kdy bylo ve věci, byť s nízkým peněžitým plněním, rozhodnuto rozsudkem pro uznání a o zmeškání. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ze spisu totiž nevyplývá, že by byl žalobce navrhoval vydání rozsudku pro zmeškání anebo, že by byl soud I. stupně rozhodl takovým rozsudkem. To přesvědčivě a srozumitelně dovodil v napadeném usnesení již Městský soud v Praze. Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 419/2006-62 ze dne 16. 3. 2007, který rozhodl o podaném odvolání v souladu se zákonem, jejž aplikoval způsobem ústavně konformním, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně bylo odmítnuto jako nepřípustné, nebylo možné je považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Pokud tedy chtěla stěžovatelka vytýkat porušení základních práv soudu I. stupně, pak - protože odvolání je nepřípustné a jiný procesní prostředek k ochraně práva zákon neposkytuje - měla být ústavní stížnost podána přímo proti rozsudku soudu I. stupně, a to ve lhůtě počítané od doručení tohoto rozsudku. To však neučinila. Za tohoto stavu jsou další námitky stěžovatelky, týkající se zejména postupu soudu prvního stupně včetně hodnocení důkazů, zcela irelevantní.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.