I.ÚS 1518/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Michaely Zelinkové Opršalové, advokátky, sídlem Nádražní 24, Semily, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 100/2025-700 ze dne 30. 3. 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka byla ustanovena zmocněnkyní poškozené v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2024. Po pravomocném skončení věci uplatnila návrh na přiznání odměny a náhrad podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu. Usnesením krajského soudu č. j. 9 T 4/2024-679 ze dne 26. 11. 2025 jí byla přiznána částka 120 886,64 Kč, ve zbytku soud návrh zamítl. Proti tomuto usnesení podali stížnost stěžovatelka i vedlejší účastník (obviněný).

2. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal částku 137 650,75 Kč, přičemž co do částky 53 469,11 Kč návrh zamítl.

3. Stěžovatelka spatřuje v usnesení vrchního soudu porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti zejména namítá, že jí vrchní soud nepřiznal odměnu za podání ze dne 26. 7. 2023 označené jako návrh na změnu právní kvalifikace a za podání ze dne 8. 8. 2023 označené jako návrh na spojení věci. Podle vrchního soudu nešlo o úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Dále stěžovatelce nepřiznal v plné výši náhradu za porady s klientkou ze dnů 23. 6. 2023 a 12. 6. 2024. Podle stěžovatelky je takový výklad § 11 advokátního tarifu svévolný a nepřiměřeně restriktivní. Vrchní soud nepřiznal odměnu za dva procesní návrhy a část porad s klientkou s odůvodněním, že nejde o úkony právní služby. Podle stěžovatelky však oba návrhy i porady sloužily k ochraně práv poškozené a měly konkrétní význam pro průběh řízení. Soud měl jejich význam posoudit formalisticky, bez zohlednění okolností případu a bez dostatečného odůvodnění.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud dlouhodobě zastává nanejvýš zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení. Posouzení, zda konkrétní úkon představuje úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu a zda za něj náleží odměna, je primárně otázkou aplikace podústavního práva svěřenou obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úsudek vlastním hodnocením, nejedná-li se o postup zcela svévolný, extrémně formalistický nebo zjevně nepřezkoumatelný.

6. Při posuzování ústavní stížnosti vychází Ústavní soud rovněž ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, podle něhož jsou ústavní stížnosti ve věcech nákladů řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li přítomny mimořádné okolnosti dodávající věci dostatečný ústavněprávní význam. Samotné tvrzené porušení advokátního tarifu (jako dokonce podzákonného předpisu) či nesouhlas s právním názorem obecného soudu k věcnému projednání ústavní stížnosti nepostačuje.

7. Ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2835/23 nemůže bez dalšího dodat věci ústavněprávní rozměr. Podstatou nynějšího sporu zůstává nesouhlas stěžovatelky s posouzením, zda návrh na změnu právní kvalifikace, návrh na spojení věcí a část porad s poškozenou představovaly samostatně odměnitelné úkony právní služby. Jde tedy o polemiku s výkladem a aplikací advokátního tarifu v konkrétní věci. Uvedený nález se navíc týkal odlišné situace, konkrétně moderace již přiznané odměny zmocněnce poškozeného z důvodu její údajné nepřiměřenosti. Ústavní soud v něm řešil podmínky, za nichž lze odměnu snížit, a požadavek řádného odůvodnění takového postupu. V nyní posuzované věci však vrchní soud nepřistoupil k moderaci výše odměny, nýbrž posuzoval, zda určité úkony vůbec zakládají nárok na odměnu podle advokátního tarifu.

8. Stěžovatelka sice namítá formalistický přístup vrchního soudu a zásah do svého práva podnikat či práva na právní pomoc poškozené, její argumentace však nepřesahuje rámec nesouhlasu s právním posouzením jednotlivých úkonů. Ústavní soud v ní neshledává mimořádné okolnosti, systémový problém ani přesah vlastního zájmu stěžovatelky. Napadené rozhodnutí obsahuje důvody, pro které vrchní soud nepovažoval předmětná podání za úkony odměňované podle § 11 advokátního tarifu a pro které nepřiznal odměnu za část porad s klientkou. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, sama o sobě zásah Ústavního soudu neodůvodňuje.

9. Prismatem omezeného ústavněprávního přezkumu nákladových rozhodnutí Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu