I.ÚS 1525/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Podrabské, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2026 č.j. B 7862/RD177/MSPH, Fj 136995/2026/MSPH a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2026 č.j. B 7862/RD155/MSPH, Fj 136995/2026/MSPH, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Transakta CZ, a.s. v likvidaci, sídlem Na Poříčí 1068/23, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka dále namítá porušení principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka domáhala přerušení rejstříkového řízení o výmazu vedlejší účastnice, společnosti Transakta CZ, a.s. v likvidaci, do doby pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 22 D 52/2023. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl vyšší soudní úřednicí shora označeným usnesením č. j. B 7862/RD155/MSPH (dále jen "vyšší soudní úřednice") tak, že návrh stěžovatelky z důvodu nedostatku aktivní legitimace zamítl. Podle městského soudu není rejstříkové řízení určeno k řešení sporů mezi osobami či otázek hmotného práva a okruh účastníků rejstříkového řízení nelze rozšiřovat ani s ohledem na zájem třetích osob. Stěžovatelka brojila proti usnesení vyšší soudní úřednice námitkami, ty však městský soud shora označeným usnesením č. j. B 7862/RD177/MSPH zamítl. Městský soud přisvědčil stěžovatelce toliko stran absence poučení o možnosti podat námitky. Jinak se městský soud se ohledně nedostatku aktivní legitimace ztotožnil s argumentací usnesení vyšší soudní úřednice. Zároveň nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se v jejím případě jednalo o mimořádně složitou věc, z čehož stěžovatelka dovozovala, že o přerušení řízení neměla rozhodovat vyšší soudní úřednice.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

5. Stěžovatelka ústavní stížností brojí především proti výkladu procesních pravidel rejstříkového řízení o výmazu společnosti. Podle stěžovatelky postupoval městský soud přepjatě formalisticky, když zamítl návrh stěžovatelky pro formální nedostatek aktivní legitimace, aniž by posuzoval materiální dopady rozhodnutí do právní sféry stěžovatelky. Napadená usnesení rovněž podle stěžovatelky neobsahují řádné odůvodnění stran jejích námitek o přiměřenosti zásahu do základních práv. Výmaz společnosti bez právního nástupce dle stěžovatelky může fakticky znemožnit uplatnění jejích majetkových práv, která jsou předmětem dědického řízení.

6. Stěžovatelka rovněž namítá porušení práva na zákonného soudce. Dle stěžovatelky došlo k zásahu do tohoto práva jednak tím, že o věci rozhodovala nejprve vyšší soudní úřednice, přestože se jednalo o mimořádně složitou právní věc, a jednak tím, že v záhlaví usnesení o námitkách je uvedeno, že o námitkách rozhodla znovu vyšší soudní úřednice, přestože měl rozhodovat soudce.

7. Úvodem Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva je věcí především obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud v nyní projednávané věci žádnou z uvedených kvalifikovaných vad neshledal.

8. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stran přepjatě formalistického postupu městského soudu. Městský soud postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, který jasně vyplývá z ustanovení § 84 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"). Ústavní soud rovněž souhlasí s argumentací městského soudu, že rejstříkové řízení je svou povahou formální a není v něm prostor pro řešení sporných otázek hmotného práva. Takto se ostatně ohledně povahy rejstříkového řízení Ústavní soud vyjádřil již v minulosti (usnesení ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 185/98; usnesení ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2059/09). Městský soud tak postupoval správně, pokud návrh na přerušení řízení zamítl, aniž by se zabýval materiálními dopady rozhodnutí do majetkové sféry stěžovatelky. Stěžovatelka navíc ani neuvádí, jakým způsobem napadená rozhodnutí zasahují do její majetkové sféry, zejména nevysvětluje, proč by se v případě úspěchu v civilních řízení nemohla domáhat vydání likvidačního zůstatku či zrušení výmazu společnosti ve smyslu § 209 občanského zákoníku.

9. Ústavní soud dále nepřisvědčil námitkám stěžovatelky stran porušení práva na zákonného soudce. O návrhu stěžovatelky rozhodovala vyšší soudní úřednice podle zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství. Podle § 7 zákona č. 121/2008 Sb. má vyšší soudní úředník povinnost předložit věc předsedovi senátu, pokud dojde k závěru, že se jedná o věc skutkově nebo právně složitou. Městský soud se v usnesení o námitkách složitostí věci podrobně zabýval, přitom dospěl k závěru, že se nejednalo o mimořádně složitou věc (viz body 13-15 usnesení). Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Usnesení vyšší soudní úřednice spočívalo v posouzení otázky aktivní legitimace a možnosti přerušení řízení o výmazu společnosti. Řešení těchto otázek přitom výslovně vyplývá z ustanovení § 84 a 85 zákona o veřejných rejstřících. Povaha rejstříkového řízení je navíc jasně popsána judikaturou, na kterou vyšší soudní úřednice správně odkázala. Ústavní soud dále odkazuje na nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/18, ve kterém dospěl k závěru, že vyšší soudní úředník je oprávněn o věci rozhodnout, pokud taková věc není vyhrazena výlučně soudcům a pokud by oprávnění vyššího soudního úředníka nemělo za následek, že by soudní řízení jako celek neodpovídalo požadavkům na soudní ochranu plynoucím z ústavního pořádku. Žádnou z těchto vylučujících okolností však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Nadto lze připomenout, že i v právě posuzované věci měla stěžovatelka možnost proti rozhodnutí podat námitky, čehož využila, a o nichž rozhodovala samosoudkyně.

10. Stěžovatelka dále namítá, že není zřejmé, kdo rozhodoval o námitkách, jelikož pod rozhodnutím je sice podepsána samosoudkyně, nicméně v záhlaví rozhodnutí je uvedeno, že o námitkách rozhodla vyšší soudní úřednice. K tomu Ústavní soud uvádí, že se v daném případě zjevně jedná o chybu v psaní v záhlaví rozhodnutí. Jinak je z textu usnesení zřejmé, že ve věci rozhodovala samosoudkyně. Ta je jednak pod rozhodnutím podepsána a jednak v textu odůvodnění je několikrát uvedeno, že usnesení vyšší soudní úřednice přezkoumala soudkyně (viz například body 12, 18, 19, 24 usnesení). Nelze ani souhlasit s námitkou stěžovatelky, že toto usnesení pouze přejalo argumentaci vyšší soudní úřednice. Skutečnost, že se městský soud ve svém usnesení ztotožnil se závěry vyšší soudní úřednice, nesvědčí o tom, že by samosoudkyně sama neprovedla materiální přezkum. Naopak usnesení výslovně reaguje na argumentaci stěžovatelky uplatněnou v námitkách, kterou se vyšší soudní úřednice ve svém nezabývala.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bezodkladně, nerozhodoval tak o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, který ostatně jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu