I.ÚS 1531/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A., Jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 91/2026-71 ze dne 30. 4. 2026 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Nc 101/2026-17 ze dne 2. 4. 2026 za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a B. B., nezletilé C. C. a nezletilé D. D. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou manželi a rodiči třetí vedlejší účastnice, druhá vedlejší účastnice je dcerou první vedlejší účastnice z předchozího vztahu. První vedlejší účastnice se (i jako zákonná zástupkyně nezletilých vedlejších účastnic) obrátila na Okresní soud v Ústí nad Labem s návrhem na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, kterému okresní soud napadeným usnesením vyhověl. Stěžovatel se nařízení předběžného opatření bránil odvoláním, leč neúspěšně. Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel nyní ústavní stížností navrhuje zrušení obou těchto rozhodnutí s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v napadeném usnesení nařídil stěžovateli, aby se na jeden měsíc zdržel vstupu do společného obydlí, do jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 200 m od domu, nezdržoval se v něm ani v jeho bezprostředním okolí a aby se zdržel jakéhokoliv setkávání s vedlejšími účastnicemi kdekoliv (včetně např. jejich zaměstnání, školy, příbuzných). Okresní soud vyšel z toho, že v domácnosti stěžovatele a vedlejších účastnic dochází delší dobu ke konfliktům psychického rázu mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí, které se stupňují a přešly k fyzické konfrontaci první vedlejší účastnice. Tato situace má vliv na psychické zdravotní obtíže první vedlejší účastnice. I když neměl za osvědčené všechny skutečnosti popsané vedlejšími účastnicemi, nemůže být podle okresního soudu normou, aby jakékoliv konflikty vzájemného soužití byly řešeny fyzickým napadením. Za oběti domácího násilí považoval okresní soud ve smyslu § 3021 odst. 2 a 3 (s přihlédnutím k § 753) občanského zákoníku i nezletilé vedlejší účastnice, přestože ze zjištěných skutečností neplyne, že by stěžovatel projevoval jakékoliv násilí vůči nim. Nezletilé jsou ale na péči první vedlejší účastnice bezprostředně závislé. Z osvědčených skutečností plyne, že stěžovatel má na domácím násilí výlučnou vinu.

3. Krajský soud v potvrzujícím napadeném usnesení považoval skutečnosti tvrzené vedlejšími účastnicemi rovněž za osvědčené: stěžovatel se dopouštěl dlouhodobého jednání, které má charakter jak duševního násilí probíhajícího i za účasti nezletilých vedlejších účastnic, tak následně fyzického násilného jednání v blízkosti třetí vedlejší účastnice. Nezletilé jsou tak sekundárními obětmi stěžovatelova jednání a i na ně má závadové jednání stěžovatele zásadní negativní dopad. Krajský soud se ztotožnil i s rozsahem předběžného opatření.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí zásah do svého práva na rodinný život, do práva pečovat o dítě a do práva na ochranu obydlí. Vymezuje se vůči autoritativním závěrům obecných soudů o "dlouhodobém duševním násilí" nebo "dlouhodobém psychickém týraní", které mohou mít reálné dopady do navazujících řízení o péči o společnou nezletilou dceru a o vypořádání majetkových poměrů mezi manželi. Stěžovatel nepopírá, že mezi manželi došlo ke konfliktům, ale obecné soudy vztáhly bez odpovídajícího zdůvodnění ochranu proti domácímu násilí i na nezletilé. Napadená rozhodnutí v tomto ohledu považuje stěžovatel za mimořádně invazivní a nerespektující proporcionalitu zásahu do jeho práv. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, zda byly dostatečně osvědčeny důvody pro zákaz jakéhokoliv osobního kontaktu s jeho dcerou i s nevlastní dcerou. Stěžovatel poukazuje na to, že nezletilé uvedly, že mezi rodiči k hádkám nedocházelo, bylo spíše ticho. Druhá vedlejší účastnice opatrovníkovi sdělila, že na telefonický kontakt připravena není, třetí vedlejší účastnice pak sdělila, že s ním v kontaktu být chce, nedávno si s ním volala a chce ho vidět.

5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

6. Nynější věc se týká rozhodnutí o předběžném opatření, k nimž Ústavní soud přistupuje obzvláště zdrženlivě - především nepřezkoumává důvodnost návrhu na nařízení předběžného opatření. To je věc obecného soudu, která závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 686/24 nebo II. ÚS 1980/22). Ústavní soud je pak povolán ověřit: a) zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), b) zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a c) zda současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 739/26, bod 12, srov. také nález sp. zn. III. ÚS 1858/24, body 18 až 19, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 654/25, bod 7).

7. Stěžovatel si byl této zdrženlivosti Ústavního soudu vědom, nezpochybňuje zákonný podklad ani příslušnost obecných soudů. Podstatou ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s rozsahem předběžného opatření, které považuje za nepřiměřené, protože mu zakazuje stýkat se i s nezletilými vedlejšími účastnicemi, vůči nimž podle stěžovatele žádná újma nebyla osvědčena. Stěžovatelovy námitky tedy směřují do třetího okruhu: stěžovatel vytýká obecným soudům, že tak intenzivní zásah do jeho práv nezdůvodnily a rozhodly tak svévolně či v rozporu s vyjádřením nezletilých (v případě krajského soudu).

8. Ústavní soud ovšem odůvodnění omezení styku stěžovatele s nezletilými v napadených rozhodnutí nachází. Okresní soud vysvětlil, že i dcery je třeba považovat za oběti tvrzeného domácího násilí pro jejich přítomnost ve společné domácnosti a závislost na péči první vedlejší účastnice (bod 12 napadeného usnesení okresního soudu). Krajský soud pak obstaral vyjádření nezletilých prostřednictvím opatrovníka ustanoveného společné dceři manželů (bod 4 napadeného usnesení krajského soudu), které sice na první pohled svědčí stěžovatelově tezi, že mezi manželi žádné hádky neprobíhaly. Krajský soud ovšem vycházel také z tvrzení první vedlejší účastnice o povaze údajného násilí stěžovatele vůči ní, které bylo nejprve psychického rázu a až později eskalovalo tak, že mohlo být zřejmé i nezletilým. Také krajský soud vnímal nepřímé dopady tvrzeného stěžovatelova jednání vůči manželce a matce nezletilých na nezletilé samotné (bod 13 napadeného usnesení krajského soudu).

9. Jakkoliv je toto zdůvodnění vcelku zkratkovité, je třeba připomenout, že obecné soudy rozhodovaly v časové tísni a s nejvyšším urychlením o pouze dočasném uspořádání vzájemných vztahů a řešení aktuální situace, která vyžaduje bezprostřední, třebaže poměrně intenzivní zásah do stěžovatelových práv ve snaze o ochranu práv vedlejších účastnic (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 595/26, bod 11). Závěry obecných soudů jsou proto z povahy věci založeny na posouzení pravděpodobnosti hrozby domácího násilí, kdy vzhledem k účinné ochraně ohrožené osoby (ohrožených osob) a s ní spojenému požadavku rychlosti rozhodování nepřichází obsáhlejší dokazování v úvahu. Tím byl omezen i prostor pro podrobnější posouzení možnosti styku mezi stěžovatelem a nezletilými (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 1272/22, bod 18).

10. Významné také je, že napadená rozhodnutí vytyčila uspořádání na dobu jednoho měsíce. První vedlejší účastnice požádala o prodloužení předběžného opatření, čímž došlo k prolongaci přezkoumávaného předběžného opatření do doby rozhodnutí okresního soudu. Právě v tomto řízení (či jakémkoliv další řízení) už je na místě podrobnější posouzení dalšího vývoje situace v rodině, odstranění případných rozporů ve verzích stěžovatele a první vedlejší účastnice a zkoumání, zda trvá potřeba omezení styku i s nezletilými. Pokud by předběžné opatření mělo trvat delší dobu, stěžovateli by se nabízela možnost požádat o úpravu styku či asistovaného styku cestou prozatímního rozhodnutí (§ 465a zákona o zvláštních řízeních soudních).

11. Ústavní soud konečně vnímá stěžovatelovu obavu, že kategorické závěry vyslovené v nyní napadených rozhodnutí o charakteru údajného domácího násilí mohou mít dopad na jeho postavení v opatrovnickém a rozvodovém řízení. Tuto obavu Ústavní soud hodnotí jako přinejmenším předčasnou. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že k prodloužení napadeného předběžného opatření nedošlo a okresní soud vede řízení o rozvodu a o úpravu péče. Stěžovatel v něm bude mít příležitost se plně vyjádřit, hájit svoji pozici i usilovat o úpravu péče dle svých představ (a v souladu s nejlepším zájmem své dcery, třetí vedlejší účastnice) v řízeních ve věci samé, kde k tomu bude dostatečný prostor na rozdíl o nynějšího řízení o předběžném opatření ve věcech domácího násilí. To - jak již zaznělo - má svá specifika vyplývající z nutnosti rozhodovat rychle a bezprostředně.

12. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu