I.ÚS 1553/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 25 Cdo 2458/2025-103, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2025 č. j. 19 Co 102/2025-88 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. února 2025 č. j. 13 C 215/2024-63, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí civilních soudů. Namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily zásah do jeho práva na ochranu osobnosti vyvolaný výrokem vedlejší účastnice. Dospěly totiž k závěru, že tento výrok byl vzhledem k okolnosti, že byl učiněn v souvislosti se soudním řízením, kryt zákonnou licencí a nepředstavoval exces vybočující z mezí této zákonné ochrany. Tím podle stěžovatele soudy porušily jeho základní právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem v celém rozsahu zamítl žalobu stěžovatele na ochranu osobnosti, kterou se domáhal písemné omluvy s úředně ověřeným podpisem vedlejší účastnice (žalované) za její nepravdivý výrok týkající se stěžovatele. Stěžovatel spatřoval zásah do své osobnostní sféry v tom, že vedlejší účastnice v průběhu opatrovnického řízení o úpravě poměrů ke společnému nezletilému synovi sdělila e-mailem soudní znalkyni, a následně i při ústním jednání, že se stěžovatel před počátkem jejich vztahu léčil na psychiatrii. Vedlejší účastnice učinění výroku nezpochybňovala a uvedla, že se tuto informaci dozvěděla ještě před počátkem jejich vztahu a v opatrovnickém řízení ji sdělila proto, že ji považovala za významnou pro zpracování znaleckého posudku o výchovných kompetencích rodičů, pravdivost svého tvrzení však neprokazovala. Na základě provedeného dokazování okresní soud uzavřel, že tento výrok představoval skutkové tvrzení učiněné bez úmyslu dehonestovat stěžovatele a pouze vůči omezenému okruhu osob v souvislosti se soudním řízením. Současně konstatoval, že stěžovatel není veřejně známou osobou, která by musela snášet větší míru kritiky, a že stěžovatel neprokázal vznik tvrzené újmy, která mu vznikla nebo vzniknout měla. Nadto z výpovědí svědků nevyplynulo, že by výrok vedlejší účastnice jakkoli významně ovlivnil profesní postavení stěžovatele nebo že by právě vedlejší účastnice byla zdrojem informace o psychiatrickém léčení stěžovatele. Okresní soud proto uzavřel, že intenzita zásahu do osobnostní sféry stěžovatele nepřesáhla přípustnou mez.

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, zejména se závěry, že vedlejší účastnice pronesla výrok jako účastnice soudního řízení a v souvislosti s okolností, která mohla mít význam pro jeho výsledek. Současně nebylo prokázáno, že by tuto informaci šířila mimo okruh osob účastných soudního řízení, přičemž podotkl, že ani stěžovatel netvrdil, že by některá z těchto osob informaci dále šířila. Krajský soud nadto poukázal na to, že z výpovědí nejméně dvou svědků vyplynulo, že se s informací, jež byla obsahem výroku, setkali ve veřejném prostoru již předtím, než ji vedlejší účastnice uvedla v rámci soudního řízení.

4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud připomněl, že v případech výkonu zákonem stanovených oprávnění (např. při výpovědi účastníka) ustáleně dovozuje, že se zpravidla nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv, pokud subjekt, jenž se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností, tedy nedopustil se tzv. excesu. Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud náležitě zabýval výrokem vedlejší účastnice, posoudil okolnosti, za nichž byl výrok pronesen, okruh jeho adresátů a způsobilost výroku zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, pročež se ztotožnil se závěry obecných soudů, že se ze strany vedlejší účastnice nejednalo o exces. Dovolání stěžovatele proto odmítl jako nepřípustné.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli další instancí v systému obecných soudů. Jeho úkolem proto není přezkoumávat správnost jejich rozhodnutí ani nahrazovat jejich skutkové či právní závěry vlastními. Posouzení skutkového stavu, provádění a hodnocení důkazů i výklad a aplikace podústavního práva náleží v zásadě obecným soudům. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, je-li jejich rozhodování zatíženo kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

7. V nyní posuzované věci jde sice v rovině podústavního práva o občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, současně však dochází ke střetu ústavně zaručených práv, a to svobody projevu (čl. 17 Listiny) a práva činit procesní tvrzení jako součásti práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) na straně vedlejší účastnice a práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) na straně stěžovatele.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně upřednostnily svobodu projevu vedlejší účastnice před jeho právem na ochranu osobnosti, a to přesto, že výrok vedlejší účastnice byl nepravdivý a způsobilý zasáhnout do jeho dobré pověsti. Současně vytýká obecným soudům, že nezohlednily existenci kolize dvou ústavně zaručených práv a nehledaly řešení umožňující poskytnout přiměřenou ochranu oběma z nich.

9. K uvedeným námitkám Ústavní soud uvádí, že skutečnost, že obecné soudy ve svých rozhodnutích výslovně neoznačily posuzovanou situaci za kolizi ústavně zaručených práv, sama o sobě neznamená, že tuto kolizi nezohlednily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že obecné soudy vycházely z obecných východisek vztahujících se ke střetu svobody projevu a práva na ochranu osobnosti. Okresní soud v této souvislosti odkázal na nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17, v němž Ústavní soud tato východiska vymezil (bod 37). Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu (body 17 až 24, shrnuté v bodě 6 usnesení Nejvyššího soudu) pak vyplývá, že tato kritéria byla při rozhodování zohledněna a řádně vypořádána.

10. Obecným soudům proto nelze vytknout, že by svobodu projevu vedlejší účastnice bezdůvodně upřednostnily před právem stěžovatele na ochranu osobnosti. Obecné soudy správně zohlednily zejména skutečnost, že inkriminovaný výrok byl učiněn v rámci soudního řízení pouze vůči omezenému okruhu osob, přičemž stěžovatel měl v tomto řízení možnost se k němu vyjádřit. Současně nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice informaci šířila veřejně nebo že by právě ona byla zdrojem této informace ve veřejném prostoru. Za těchto okolností nelze považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za problematický závěr obecných soudů, že předmětný výrok vedlejší účastnice, jakkoli měl povahu skutkového tvrzení a jeho pravdivost nebyla prokázána, představoval oprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Nadto Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti ani z přiložených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel již v řízení před obecnými soudy namítal existenci kolize ústavně zaručených práv a vytýkal jim, že se s touto kolizí řádně nevypořádaly.

11. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy poskytly ochranu nepravdivému tvrzení vedlejší účastnice pouze proto, že bylo učiněno v rámci soudního řízení. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy neposkytly ochranu samotnému obsahu tvrzení vedlejší účastnice, ale okolnostem, za nichž bylo učiněno, tedy výkonu jejího procesního práva uvést skutečnosti relevantní pro probíhající soudní řízení. Takový postup je přitom zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jak ji citoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz bod 5), a Ústavní soud nemá důvod se od ní odchylovat (viz též usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 309/21, bod 10).

12. K námitce stěžovatele týkající se údajného opomenutí vlastní judikatury Nejvyšším soudem Ústavní soud uvádí, že stěžovatel správně shrnuje závěr citovaného rozhodnutí, podle něhož není pro posouzení neoprávněnosti zásahu rozhodující pouze skutečnost, zda byl výrok učiněn v rámci soudního řízení, ale především to, zda jím došlo k nepřípustnému zásahu do osobnostních práv. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a ztotožnil se se závěry krajského soudu, který nepřiměřený zásah do osobnostních práv stěžovatele neshledal. O opomenutí vlastní judikatury ze strany Nejvyššího soudu proto nejde.

13. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy při posuzování zásahu do osobnostních práv stěžovatele postupovaly v souladu s ústavními požadavky na řešení kolize svobody projevu a práva na ochranu osobnosti. Jejich rozhodnutí jsou racionální, řádně odůvodněná a nelze v nich spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

14. Ústavní soud proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu