I.ÚS 1570/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve Věznici Bělušice, Bečov u Mostu, právně zastoupeného Mgr. Davidem Frankem, advokátem, sídlem Bartošova 1750/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 123/2026-1051 ze dne 26. 2. 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 26/2025-965 ze dne 30. 5. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 T 6/2024-925 ze dne 5. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výši 51 700 Kč a trest propadnutí věci.

2. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí městského zrušil a nově rozhodl tak, že jej uznal vinného ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výši 51 700 Kč a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně řečeno - v tom, že stěžovatel vyrobil v dosud nezjištěném počtu případů psychotropní látku metamfetamin (farmakologicky pervitin) v množství nejméně 1 100 g na jeden výrobní proces, ze kterého si vždy část ponechal, a část rozprodal dosud blíže neustanoveným odběratelům.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu).

4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem trestních soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a současně i zásada použití pozdějšího příznivějšího trestního zákona (čl. 40 odst. 6 Listiny).

5. Tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil při věcném přezkumu hmotněprávního posouzení v dovolacím řízení, pokud zcela pominul změnu zákonné trestní sazby provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, která nabyla účinnosti před jeho rozhodnutí a mohla mít pro stěžovatele příznivější dopad na výrok o trestu. Nejvyšší soud žádným způsobem nevysvětlil, proč se čl. 40 odst. 6 Listiny a § 2 odst. 1 trestního zákoníku na tuto procesní situaci nepoužijí. Touto absencí přitom porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

6. Poukazuje i na to, že v § 283 odst. 3 trestního zákoníku novela změnila dolní hranici trestu odnětí svobody z osmi na pět let. Stěžovateli byl přitom uložen trest odnětí svobody v délce trvání devíti let, tedy při dolní hranici trestní sazby. Podle nové trestní sazby se tento trest jeví jako přísnější, neboť je "podstatně výše v rámci zákonného rozpětí".

7. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud na tomto místě rovněž vymezuje, že vycházel z obsahu ústavní stížnosti, jak ji předložil právní zástupce stěžovatele. K podáním, které předtím zaslal sám stěžovatel, toho času nezastoupen advokátem, nepřihlížel, neboť stěžovatelův právní zástupce na ně nijak neodkazuje a ani se k souhlasu s jejich obsahem nepřihlásil.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práv tím, že Nejvyšší soud nezmírnil jemu uložený trest odnětí svobody, přestože došlo ke zmírnění trestní sazby u jím spáchaného trestného činu. Zatímco právní úprava účinná do 31. 12. 2025 vymezovala v § 283 odst. 3 trestního zákoníku u jím spáchané trestné činnosti trest odnětí svobody na osm až dvanáct let, právní úprava účinná od 1. 1. 2026 vymezila trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Ústavní soud nicméně v nedávné době opakovaně určil, že "[z]mírnění právní úpravy v oblasti drogových deliktů, k němuž došlo přijetím zákona č. 270/2025 Sb., nemá samo o sobě dopad na ústavněprávní souladnost napadených rozhodnutí. Zmírnění jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny a s § 2 odst. 1 trestního zákoníku) zohledňovat před pravomocným skončením trestního stíhání" (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3690/25 ze dne 7. 1. 2026, bod 14, sp. zn. III. ÚS 319/26 ze dne 19. 3. 2026, bod 17, či sp. zn. III. ÚS 1529/26 ze dne 18. 6. 2026. bod 16).

10. V tomto směru je nicméně zásadní zmínit, že jak podle doktríny (viz např. PROVAZNÍK, J. in ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 41 a násl., marg. 162), tak podle judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 189/2010 ze dne 4. 3. 2010) je pro posouzení, zda pozdější právní úprava není z hlediska trestnosti činu (tedy i z hlediska sazby trestu odnětí svobody stanovené za daný trestný čin) pro pachatele příznivější v porovnání s tou, která byla účinná v době spáchání činu, za rozhodný bod považováno pravomocné uložení trestu. Tomu napovídá i jazykový výklad čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého je rozhodný okamžik, kdy "se trest ukládá". V posuzované věci bylo tedy tímto rozhodným okamžikem rozhodování vrchního soudu o stěžovatelově odvolání, tedy 30. 5. 2025 (k právní moci rozsudku v trestním řízení viz § 139 odst. 1 trestního řádu). Novela č. 270/2025 Sb. nabyla účinnosti až 1. 1. 2026, takže ke změnám trestního zákoníku, které byly v jejím důsledku provedeny, trestní soudy nemohly přihlížet (shodně též usnesení sp. zn. I. ÚS 757/26 ze dne 9. 6. 2026, bod 13). Tento závěr navíc odpovídá i tomu, že dovolání je považováno za mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí (srov. § 265a odst. 1 trestního řádu).

11. Nejvyšší soud při projednávání dovolání přistupuje k přezkoumání a posouzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí i předcházejícího řízení podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného pravomocného rozhodnutí, popř. v době, kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (DRAŠTÍK, A. Komentář k § 265i in DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno z ASPI, marg. 37). Pouze v případě zrušení vadného rozhodnutí, je-li nutno učinit rozhodnutí nové, postupuje Nejvyšší soud nebo soud, jemuž je věc přikázána, podle skutkového i právního stavu, který je tu v době nového rozhodování (srov. ŠÁMAL, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář, díl II. 5. vydání, C. H. Beck, 2005, s. 2075). Lze navíc doplnit, že i za nyní účinného stavu se stěžovatelovi uložený trest odnětí svobody v délce trvání devíti let pohybuje v zákonné trestní sazbě, která nyní podle § 283 odst. 3 činí od pěti do dvanácti let. K vybočení ze zákonnosti uloženého trestu proto nedošlo.

12. Ústavní soud proto shrnuje, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud nezohlednil zmírnění trestní sazby, ke které došlo vlivem novelizace v době rozhodování o stěžovatelově dovolání. Obdobný závěr přitom platí i ve vztahu k argumentaci, že Nejvyšší soud pochybil v rovině práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), pokud se danou problematikou vůbec nezabýval a nepromítla se do obsahu napadeného usnesení. Jak již bylo řečeno výše, Nejvyšší soud věc přezkoumával podle právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto nepochybil, pokud stěžovatelem nyní namítanou argumentaci, kterou navíc nebyla, jak vymezuje stěžovatel, ani v dovolání obsažena, žádným způsobem nevypořádal. Nejednalo se totiž o hmotněprávní či ústavněprávní otázku, kterou by měl v daný moment povinnost řešit.

13. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím vrchního a městského soudu přitom stěžovatel žádnou argumentaci, sic je formálně v petitu napadá, nepředkládá. Ani v rozsahu této části ústavní stížnosti proto není dán důvod pro případný kasační zásah Ústavního soudu.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu