I.ÚS 1584/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2026 č. j. 22 As 302/2025-40 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025 č. j. 8 Ad 12/2024-115, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České advokátní komory, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Česká advokátní komora pozastavila výkon advokacie stěžovatele z důvodu jeho trestního stíhání. Nejvyšší správní soud rozhodl, že nalézací soud správně posoudil proporcionalitu zásahu do stěžovatelova práva podnikat. Ústavní soud nyní posuzuje, zda je tento závěr ústavně konformní.

I. Vymezení věci

2. Policie ČR zahájila trestní stíhání stěžovatele pro přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit dne 19. 5. 2021, kdy si z pozice člena kontrolní rady České advokátní komory ("ČAK") v rámci kontroly advokáta řekl o 400 000 Kč, které dne 26. 5. 2021 přijal. ČAK rozhodnutím ze dne 16. 4. 2024 rozhodla o pozastavení výkonu advokacie stěžovatele z důvodu naplnění podmínek § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, který ji rozsudkem ze dne 12. 2. 2025 č. j. 8 Ad 12/2024-49 zamítl jako nedůvodnou.

4. Proti rozhodnutí městského soudu žalobce následně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 12. 9. 2025 č. j. 22 As 44/2025-25 rozsudek městského soudu zrušil kvůli neposouzení proporcionality zásahu do práva na svobodu podnikání žalobce a věc mu vrátil k novému projednání 5. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce novou kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, ve které vznáší dva základní okruhy námitek.

7. Zaprvé namítá, že správní soudy nevzaly v potaz princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. ČAK ve svém rozhodnutí předjímala závěr o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin přijetí úplatku. Nebyla však naplněna podmínka existence skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání.

8. Dále stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na soudní ochranu. Při posuzování přiměřenosti zásahu do práva stěžovatele na podnikání přepjatě formalisticky upřednostnily veřejný zájem. Nedostatečně zhodnotily, zda je důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin. Neprovedly žádné konkrétní důkazy ve prospěch toho, že ve veřejnosti existují pochybnosti o stěžovatelově bezúhonnosti. Nevypořádaly dostatečně otázku, jaký má délka řízení a s ním spojená délka pozastavení výkonu advokacie vliv na stěžovatele. Ze znění odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel rovněž dovozuje, že Nejvyšší správní soud opomenul přihlédnout k jím navrženému důkazu v podobě žaloby proti rozhodnutí ČAK podle § 55 odst. 7 zákona o advokacii.

9. Stěžovatel se proto ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 a navazující judikatura]. Stěžovatel se však v několika aspektech nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily správní soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu.

13. První námitkou stěžovatele, a to porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, se správní soudy řádně zabývaly. K námitce se vyjádřil městský soud (v bodě 61 napadeného rozsudku), přičemž poukázal na to, že judikatura, na níž odkazoval stěžovatel, se vztahuje na trestní řízení, a na nynější správní řízení není přiléhavá. Tento postoj je ústavně konformní, vyplývá z výkladu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP").

14. Stěžovatel namítá také porušení práva vlastnit majetek, v čem tato tvrzená porušení spočívají, však již v ústavní stížnosti dále nerozvádí. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu reflektuje doktrínu legitimního očekávání stanovenou ESLP. ESLP za majetek považuje buď již majetek existující, nebo majetek, na jehož nabytí vzniká nabyvateli legitimní očekávání. Ačkoli ESLP uznává určité peněžité nároky, musí být pro účely čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě důvodné [srov. rozsudek ESLP ve věcech Katona a Závarský proti Slovensku ze dne 9. 2. 2023 č. 43932/19 a 43995/19, § 52]. Z judikatury ESLP přitom vyplývá, že nelze hovořit o vzniku legitimního očekávání v situaci, kdy existuje spor o správný výklad a aplikaci vnitrostátního práva a kdy vnitrostátní soudy následně návrhy stěžovatele zamítnou [srov. rozsudek ESLP ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004 č. 44912/98, § 50 a rozsudek ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00, § 51-52]. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu ústavně konformní.

15. Správní soudy se zabývaly i námitkou, že ČAK neposoudila skutečnosti nasvědčující tomu, zda byl trestný čin stěžovatelem skutečně spáchán. K tomuto se vyjádřil městský soud (v bodech 57-64 napadeného rozsudku městského soudu). Poukázal přitom na to, že "žalovaná ani soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny posuzovat kvalitu, případně důvodnost vzneseného obvinění, ale jsou povinny vycházet z toho, že bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestní čin" [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005 č. j. 4 As 41/2003-72 a rozsudek městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024 č.j. 9 Ad 1/2024-32]. Správní soudy se poté zabývaly také námitkou neohrožení důvěry v řádný výkon advokacie. Městský soud (v bodech 65-77 napadeného rozsudku) uvedl, že posouzení ohrožení důvěry v řádný výkon advokacie spadá do správního posouzení vedlejší účastnice, přičemž vedlejší účastnice splnila na ni zákonem kladené požadavky. Ani na tomto odůvodnění neshledává Ústavní soud nic problematického.

16. Správní soudy se taktéž zabývaly námitkou porušení práva stěžovatele na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Kvůli pochybení na straně městského soudu, který toto kritérium ve svém zrušeném rozsudku nepřezkoumával, Nejvyšší správní soud původní rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání, jak ostatně vyplývá z ústavní stížnosti. Městský soud tuto otázku následně posoudil (v bodech 78-90 napadeného rozsudku) a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry (v bodech 13-23 napadeného rozsudku) ztotožnil. Ani tato námitka stěžovatele tedy opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

17. Další stěžovatelovou námitkou je údajné porušení jeho práva na soudní ochranu. I tato námitka je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel namítá přepjatý formalismus při posouzení role veřejného zájmu v rámci testu proporcionality. Ústavní soud setrvale zastává názor, že formalismem je taková aplikace práva, jejímž účelem je právo samotné, nikoliv jeho vlastní účel (srov. nález ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1595/10). Ústavní soud však není povolán k přezkumu interpretace či aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 či nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). K takovému porušení může dojít zejména tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí došlo k absolutizaci jazykového výkladu spočívající v mechanické aplikaci textu právní normy, jež ignoruje její smysl a účel, k extrémnímu nesouladu s principy spravedlnosti vyznačujícím se kupř. odtržeností interpretace od reálných společenských vztahů nebo k ignorování ústavně konformního výkladu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11, nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 či nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Napadený rozsudek však v rozporu s tvrzením stěžovatele znaky přepjatého formalismu nevykazuje. Interpretační návrhy stěžovatele lze spíše označit za úvahy de lege ferenda než za možný způsob výkladu. Je patrné, že soudy věnovaly stěžovatelově argumentaci náležitou pozornost a řádně se s ní vypořádaly. K jejich příkladně odůvodněným závěrům (včetně odkazů na relevantní nálezovou judikaturu) nemá Ústavní soud co dodat a může na ně zcela odkázat. Soudy se nezpronevěřily žádnému z ústavních principů upravujících meze jejich rozhodování.

18. V návaznosti na předchozí námitku pak stěžovatel namítá, že správní soudy zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se nevypořádaly s námitkou délky pozastavení výkonu advokacie. Tato námitka opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, správní soudy se navíc k běhu času již vyjádřily. Městský soud tuto otázku posoudil (v bodech 91 a 93 napadeného rozsudku), a to i v kontextu proporcionality, přičemž Nejvyšší správní soud (v bodech 17-19 napadeného rozsudku) argumentaci městského soudu přisvědčil.

19. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. Rozhodnutí jsou ústavně konformní, nejsou přepjatě formalistická ani nepřezkoumatelná, a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu