I.ÚS 159/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ELEKTRIMA s.r.o., sídlem Hlavní 416/132, Svitavy, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2025 č. j. 3 Afs 80/2024-52, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2024 č. j. 52 Af 11/2023-69, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. června 2023 č. j. 19835/23/5200-11434-713180 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 12. května 2021 č. j. 1051750/21/2808-50522-607331, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Pardubický kraj, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V nynějším případě se správní soudy v řízení o dodatečném platebním výměru daně zabývaly otázkou, zda stěžovatelka správně daňově uplatnila náklady vynaložené v souvislosti se stavebnímu úpravami svého bývalého sídla. Stěžovatelka v řízení před ústavním soudem namítá, že neodložením výslechu svědka porušily správní orgány její právo na právní pomoc [čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a správní soudy její právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

I. Vymezení věci

2. Stěžovatelka vynaložila 1 980 600 Kč na stavební úpravy svého bývalého sídla. Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") vydal v návaznosti na provedenou daňovou kontrolu nyní napadený dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015. Správce daně náklady vynaložené na stavební úpravy neuznal jako daňově učiněné náklady ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ("zákon o daních z příjmu"). Dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že se jednalo o opravu, a nikoliv o technické zhodnocení objektu ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o daních z příjmu. Tím došlo k navýšení její daňové povinnosti o 376 390 Kč oproti údajům uvedeným v daňovém přiznání za příslušné zdaňovací období; zároveň bylo žalobkyni stanoveno penále v částce 75 278 Kč.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") nyní napadeným rozhodnutím zamítlo. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru stěžovatelka namítla kromě toho, že se jednalo toliko o opravy, též to, že nebyl proveden výslech svědka J. Habala a že nebylo přistoupeno k vypracování revizního znaleckého posudku. Správce daně výslech J. Habala na pokyn OFŘ provedl a provedl i výslech svědka J. Pally. Výslech svědka L. Beneše proveden nebyl. Proti rozhodnutí OFŘ podala stěžovatelka žalobu. Tuto Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rovněž zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy a správní orgány porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší tři stěžejní okruhy námitek.

5. Zaprvé brojí proti neodložení výslechu svědka J. Habala. Stěžovatelka požádala o odložení výslechu svědka z důvodu nemožnosti účasti jejího právního zástupce. Této žádosti nebylo vyhověno. Přitom výslech byl navrhován již v rámci řízení před správcem daně, ale jeho provedení správce daně odmítl z důvodu zachování prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Stěžovatelka tvrdí, že akceptováním závěrů Nejvyššího správního soudu by znamenalo úplné vyprázdnění práva na právní pomoc v daňovém řízení.

6. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud pochybil, pokud shledal, že se stěžovatelka návrhem na odložení svědecké výpovědi snažila účelově prodloužit daňové řízení, jelikož si byla vědoma prekluzivní lhůty. Poukazuje na fakt, že na konec prekluzivní lhůty se dostal správce daně svou nečinností. Poté, aby prekluzi předešel, zkrátil stěžovatelku na jejích právech neprovedením výslechu svědka a poté provedením výslechu svědka bez její účasti.

7. Zadruhé stěžovatelka namítá, že výslech svědka J. Habala vůbec neměl být proveden. Svědek se během výslechu stěžoval na bolest hlavy. Správce daně tak měl výslech okamžitě ukončit. Jedná se proto o nezákonný důkaz. Stěžovatelka žádala opakování výslechu svědka, ale její žádosti nebylo vyhověno. S touto námitkou se správní soud nevypořádaly.

8. Zatřetí stěžovatelka brojí proti postupu správce daně, který neprovedl důkazy navrhované stěžovatelkou, a to výslech svědka L. Beneše a provedení znaleckého posudku. Učinil tak, ačkoliv správce daně postavil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene stěžovatelky jako daňového subjektu. Podle Nejvyššího správního soudu, pokud stěžovatelka žádala vyslechnout v pořadí již třetího svědka, musela vysvětlit, v čem měla mít právě jeho výpověď přidanou hodnotu. Toto stěžovatelka učinila ve vyjádření ze dne 9. 5. 2023 v rámci odvolacího řízení. Stejně tak měl být proveden znalecký posudek. Jak vyplývá i z konstantní judikatury provedení znaleckého posudku z oboru stavebnictví není namístě zamítnout, neboť může přispět k objasnění, které ze stavebních úprav, kterými mohlo dojít i ke změně využití budovy a jejich parametrů, mohly mít charakter opravy hmotného majetku.

9. Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhá, aby byla všechna napadená rozhodnutí zrušena.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].

13. Stěžovatelka se však v několika aspektech nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily správní orgány, resp. správní soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu.

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že na daňové řízení je nutné vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což v tomto kontextu znamená umožnit daňovému subjektu projednání jeho věci v jeho přítomnosti a umožnit mu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 262/06-1). Z toho plyne povinnost správce daně řádně a včas obeznámit účastníka řízení o konání výslechu. Za souladný se zásadami vstřícnosti, poučovací a spolupráce zakotvenými v § 6 odst. 2 až 4 daňového řádu lze označit takový postup správce daně, kdy se snaží s termíny výslechů vyhovět časovým možnostem daňového subjektu a jeho právního zástupce.

15. Povinností daňových orgánů však není žádosti o odročení výslechu svědka v každém případě vyhovět. Ani nevyhovění žádosti o odročení výslechu svědka nebrání v uskutečnění práva daňového subjektu být tomuto výslechu (osobně či prostřednictvím svého zástupce) přítomen a klást svědku otázky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 1 Afs 458/2018-42, bod 21).

16. Správní soudy již podrobně vysvětlily, že stěžovatelka byla o termínu výslechu svědka J. Habala řádně a včas informována, výslechu se však nezúčastnila (viz body 49 a 50 napadeného rozsudku krajského soudu, a bod 35 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Podle správních soudů, jestliže daňová kontrola probíhala od roku 2018 a stěžovatelka si určila svého zástupce den před konáním výslechu, tj. dne 1. 7. 2022, ačkoliv byla o jeho konání dostatečně předem informována a sama provedení výslechu tohoto konkrétního svědka navrhovala, je to výlučně její volba vlastní procesní strategie. To platí i pro její rozhodnutí výslechu svědka se bez zástupce nezúčastnit. Postup stěžovatelky se Nejvyššímu správnímu soudu v popsaných souvislostech jevil jako účelový, sledující prodloužení daňového řízení, a to v situaci, kdy si stěžovatelka byla evidentně vědoma blížícího se konce prekluzivní lhůty pro doměření daně. Na odůvodnění obou správních soudů neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

17. Ani námitka nezákonnosti provedení výslechu svědka J. Habala nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud i krajský soud již vysvětlily, že tvrzení stěžovatelky o tom, že svědkovi i přes opakovanou žádost nebylo dovoleno opustit výslechovou místnost, nemají oporu v protokolu a stěžovatelka nebyla schopna tato tvrzení nikterak doložit (viz bod 51 napadeného rozsudku krajského soudu, a bod 37 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

18. Konečně Nejvyšší správní soud již podrobně vypořádal i námitku stěžovatelky týkající se neprovedení jí navrhovaných důkazů (výslechu svědka a vypracování znaleckého posudku). V bodech 42 až 44 poukázal na to, že správce daně neprovedení výslechu dostatečně odůvodnil tím, že mu již byl dostatečně znám skutkový stav věci a stěžovatelka navrhovala podobné typy svědků (své bývalé zaměstnance). Je pravdou, že stěžovatelka uvedla, v čem shledávala přidanou hodnotu výslechu daného svědka. Nejvyšší správní soud se tímto zdůvodněním v bodě 43 napadeného rozsudku zabýval. Dospěl k závěru, že toto zdůvodnění nebylo přesvědčivé a nevyhovění výslechu svědka Beneše bylo logickou reakcí na důkazní situaci a procesní strategii stěžovatelky. Rovněž se podrobně vyjádřil, že provedení standardního znaleckého posudku se stěžovatelka domáhala teprve v kasační stížnosti. Dříve požadovala provedení revizního znaleckého posudku, který by odstranil rozpory, které se objevovaly ve znaleckých posudcích z let 2007 a 2017. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč by ani revizní ani standardní znalecký posudek nepřispěl k odstranění pochybností,n a nichž jsou založena daňová rozhodnutí (body 46 až 48 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na tomto posouzení opět neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

19. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu.

20. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu