I.ÚS 1598/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Hany Daňkové, 2) RNDr. Hany Slovákové, 3) Ing. Zuzany Martínkové, 4) MUDr. Ivy Chocholaté a 5) Lukáše Daňka, všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2978/2025-197 ze dne 23. března 2026, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 158/2024-177 ze dne 4. června 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 62 C 26/2019-158 ze dne 4. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že právní předchůdce stěžovatelů se v roce 2019 domáhal žalobou určení, že jeho právní předchůdkyně, jejímž byl závětním dědicem (dále jen "zůstavitelka"), byla ke dni své smrti v roce 2004 výlučnou vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků.

3. Stěžovatelé tvrdili, že na vedlejšího účastníka, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, nemohlo přejít vlastnictví k předmětným pozemkům podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, neboť pozemky nikdy nebyly ve vlastnictví České republiky. Stěžovatelé namítali, že kupní smlouva z roku 1961, na jejímž základě měla zůstavitelka prodat pozemky státu, je nepravá a neplatná, neboť ji zůstavitelka nepodepsala. Rozporovali znalecký posudek, na jehož základě dospěl Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 k závěru o pravosti zůstavitelčina podpisu. I kdyby byly pozemky v roce 1961 ve vlastnictví státu, zůstavitelka je podle stěžovatelů v roce 1997 vydržela, neboť byla státem opakovaně ujišťována o svém vlastnictví, nejpozději od roku 1987, kdy jí stát zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města Brna v žádosti o převod části sporného pozemku označil za jeho vlastnici. Stejně tak měl zůstavitelku o jejím vlastnictví ubezpečit přípis Ministerstva financí v roce 1992, kterým odpovídalo na její žádost o poskytnutí náhrady za zabrané pozemky.

4. Městský soud dospěl k závěru, že znalecký posudek ani odborné vyjádření předložené stěžovateli nejsou způsobilé zpochybnit závěr znaleckého posudku, na jehož základě dospěl městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 k závěru o pravosti zůstavitelčina podpisu na kupní smlouvě z roku 1961, a to zejména z toho důvodu, že původní posudek vycházel z originálu kupní smlouvy, zatímco nové posudky zkoumaly pouze její kopii. Podle městského soudu si zůstavitelka musela být vědoma převodu nemovitostí v roce 1961 na stát. Jednak svůj úmysl nemovitosti převést potvrdila v přípise ze dne 25. 11. 1960 a jednak žádala v roce 1991 o majetkové vyrovnání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Zůstavitelčina vědomost o převodu vlastnického práva tak podle městského soudu vylučovala její dobrou víru. Ačkoliv stát nedostál své povinnosti zapsat po uzavření kupní smlouvy své vlastnictví do pozemkových knih a (mylně) stěžovatelku opakovaně ujišťoval o jejím vlastnictví, vlastnické právo se tím neobnovilo.

5. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu potvrzen. Krajský soud pouze korigoval úvahu o dobré víře zůstavitelky tak, že zůstavitelka se mohla oprávněně domnívat, že je vlastnicí pozemků, až na základě přípisu Ministerstva financí ze dne 6. 10. 1992, kterým jí bylo sděleno, že jí nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady z důvodu, že podle výpisu z evidence nemovitostí je vlastnicí předmětných pozemků, a tudíž není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Desetiletá lhůta nutná pro vydržení předmětných nemovitostí však byla přetržena v květnu 2002, kdy se zůstavitelka dozvěděla o souhlasném prohlášení o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce ze dne 4. 3. 2002.

6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé namítají nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry a absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění.

8. Upozorňují, že obecné soudy zcela pominuly odborné vyjádření, kterým se jimi oslovený znalec vyjadřoval ke spolehlivosti a přezkoumatelnosti znaleckého posudku, na jehož základě přijal městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 závěr o pravosti zůstavitelčina podpisu.

9. Stěžovatelé dále tvrdí, že skutkový závěr o jednání státu v roce 1987 v omylu byl obecnými soudy dovozen bez tvrzení a důkazu.

10. Stěžovatelé mají za to, že otázkou zůstavitelčiny dobré víry se zabýval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2759/25 ze dne 24. 5. 2025, ve kterém potvrdil správnost jejího posouzení obecnými soudy založené na skutečnosti, že zůstavitelka byla opakovaně různými institucemi ubezpečována, že pozemky jsou v jejím vlastnictví.

11. Stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je překvapivé ve vztahu k závěru, že zůstavitelka neměla skutečnou držbu pozemků, a nemohla tedy vlastnictví k nim vydržet. Poukazují na skutečnost, že se jedná o jiné posouzení věci, a oni k němu neměli možnost se vyjádřit a navrhnout důkazy.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

13. Námitky stěžovatelů uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé Ústavnímu soudu předestírají svůj náhled na skutkový stav, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Výhradně obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

14. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024).

15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

16. Obecné soudy se s argumenty stěžovatelů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly, jejich závěry jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Městský soud konstatoval, že stěžovateli předložený posudek a odborné vyjádření, vypracované na základě kopie kupní smlouvy, nejsou způsobilé zpochybnit závěry znalce přijaté v řízení sp. zn. 33 C 198/2002, neboť v tehdejším řízení vycházel znalec z originálu kupní smlouvy. Tento závěr městského soudu je logický právě s ohledem na předchozí zmíněné řízení. V něm soudní znalec nejprve na základě kopie kupní smlouvy dospěl k závěru, že o pravosti podpisu nelze objektivně rozhodnout a že přesnější výsledek je podmíněn předložením originálu. Teprve po posouzení originálu kupní smlouvy vyhodnotil stěžovatelčin podpis jako pravý. Závěr městského soudu, který následně potvrdil i krajský soud, je dostatečně odůvodněn a z ústavněprávního pohledu mu nelze nic vytknout.

17. Jakkoliv lze stěžovatelům přisvědčit, že jednání v omylu Dopravně inženýrské organizace města Brně v roce 1987 nebylo před obecnými soudy posuzováno a prokazováno, je třeba konstatovat, že tato zmínka uvedená v závorce v části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které se zabývá stěžovateli tvrzenou dobrou vírou stěžovatelky, není nijak zásadní a spíše dokresluje kontext jednání této organizace. Stěžejní je naopak zdůvodnění závěru, že zůstavitelka nemohla být v roce 1991 v dobré víře o svém vlastnictví k pozemkům, neboť uplatnila restituční nárok, nikoliv žalobu na určení vlastnického práva.

18. Stejně jako Nejvyšší soud v napadeném usnesení i Ústavní soud podotýká, že ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2820/2024 ze dne 24. 6. 2025 a následně usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2759/25 ze dne 24. 10. 2025 se soudy nezabývaly dobrou vírou zůstavitelky, nýbrž dobrou vírou kupující, která od zůstavitelky nabyla část předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy z roku 1998. Na posouzení dobré víry zůstavitelky se nijak nevztahují.

19. Stěžovateli namítané úvahy Nejvyššího soudu ohledně skutečné držby pozemků nejsou pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti nijak zásadní, neboť sám Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že jdou již nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání.

20. Ústavní soud uzavírá, že s námitkami stěžovatelů se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu