I.ÚS 1606/12
V PLATNOSTI- VS Praha 2 Cmo 249/2009-99
- NS 29 Cdo 1328/2011
- ÚS I.ÚS 1606/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je lhůta k podání stížnosti kogentní a nelze ji prodloužit. Stížnost byla podána po doručení usnesení Nejvyššího soudu, které bylo doručeno do schránky zástupce. Soud se nezabýval věcnou částí sporu, protože stížnost nevyhověla podmínkám přípustnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele HR a VA, s. r. o., IČO 62503171, se sídlem ul. Míru 235, 378 21 Kardašova Řečice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem v Třeboni, Šustova 902/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 1328/2011-159, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 2 Cmo 249/2009-99 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2009 č. j. 13 Cm 1477/2008-83, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, který zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 4. března 1999 do zaplacení pro promlčení žalovaného nároku. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložil. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti, zejména práva na spravedlivý proces. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda též splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě zákonem stanovené. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 49 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném v době doručování platilo, že "Do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž to stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud." U usnesení Nejvyššího soudu o. s. ř. ve znění platném v době doručování nestanovilo doručování do vlastních rukou (srov. např. § 168 odst. 2, a contrario doručování rozsudku v § 158 odst. 2 o. s. ř.). Ani z pokynů soudu (č. l. 160) neplyne příkaz k doručování usnesení Nejvyššího soudu do vlastních rukou. Proto bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručováno jako "jiné písemnosti" dle § 50 o. s. ř. ve znění platném v době doručování. Postup při doručování "jiných písemností" tak upravuje § 50 o. s. ř. ve znění platném v době doručování, který v odstavci 1 stanoví, že "nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti." Na doručence týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu je uvedeno, že adresát písemnosti - zástupce stěžovatele JUDr. J. K. - nebyla zastižena, a proto byla zásilka (s napadeným usnesením Nejvyššího soudu) vložena do schránky užívané zástupcem stěžovatele dne 10. 2. 2012 (srov. doručenku na č. l. 159, jakož i datum referátu na č. l. 160, a příslušný referát, kde je uvedeno, že zásilka s usnesením Nejvyššího soudu byla vypravena dne 8. 2. 2012 - č. l. 160 p. v.). Tudíž, napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo zástupci stěžovatele - JUDr. J. K. - doručeno dne 10. 2. 2012. Podle § 50b odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Pokud tedy byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 28. 4. 2012, byla podána zjevně po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že mu bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 28. 2. 2012. Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud by bylo došlo k chybě v komunikaci mezi právním zástupcem a účastníka řízení, nelze to přičítat k tíži obecného soudu. Tu lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3704/11, "Právní zástupce nepochybně mohl a měl pořídit příslušné množství kopií pro každou žalobkyni, případně mohl stejnopis dát žalobkyni. Takový postup mu ostatně ukládá ustanovení čl. 9 odst. 4 Pravidel profesionální etiky. Výhrady proti jeho konkrétnímu postupu však již nemohou být výhradami proti orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona." Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, dle níž jsou ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - týkající se lhůty k podání návrhu (ústavní stížnosti) - ustanovení kogentní, takže neskýtají dispoziční volnost; proto prominutí či prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňují (srov. např. cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3704/11). Za tohoto stavu, aniž by se mohl zabývat meritem věci, Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2012 Vojen Güttler soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.