I.ÚS 1623/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 49/2025-155 z 4. 2. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 To 197/2024-111 z 11. 9. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 3 T 1/2024-90 z 4. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 shledán vinným, že - stručně řečeno - dne 13. 12. 2023 na Pražském okruhu řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli si byl vědom, že mu byl předtím pravomocným rozsudkem uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 48 měsíců, a to od 12. 4. 2022 do 15. 5. 2026. Tímto stěžovatel spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pročež jej soud podle § 337 odst. 1 téhož zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Stěžovatel byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců nepodmíněně. Stěžovatel byl tímto rozsudkem taktéž zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 trestního řádu odmítl.

4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími trestních soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, a sice práv vymezených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že přečin nespáchal. Poukazuje na pochybení policie a tvrdí, že v daný moment motorové vozidlo neřídil. Závěr, že jej řídil pouze na základě toho, že z vozidla vystoupil z místa řidiče, považuje za chybný. K tomu naopak doplňuje, že on předložil trestním soudům řadu důkazů, z nichž vyplynulo, že vozidlo neřídil stěžovatel, ale jeho syn, v tu dobu nedisponující řidičským oprávněním. Dále poukazuje na to, že v řízení došlo k tzv. opomenutému důkazu, když důkaz výslechem svědkyně I. D. nebyl proveden a v rozhodnutí městského soudu o něm není ani zmínka.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.

6. Ústavní soud na úvod připomíná, že Ústavní soud není - jak vyplývá z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy - součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel do značné míry nekoncepčně námitky, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení, se kterými se jak obvodní, tak městský a Nejvyšší soud pečlivě zabývaly. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/24 z 29. 8. 2024). Vadu takového charakteru v posuzované věci však Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Trestní soudy ve shodě odůvodnily, proč je bez důvodných pochybností prokázána vina stěžovatele, a to zejména na základě kamerových záznamů. Současně náležitým způsobem odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nejsou relevantní a proč jím předložený (alternativní) děj události nemůže obstát. Obvodní soud současně vymezil, proč výpovědi svědků (partnerky stěžovatele a jeho syna) považuje za nevěrohodné. Výpovědi, sic se v jádru shodovaly, se lišily v podstatných detailech a v celku verzi skutkového děje předloženou stěžovatele nepodporovaly. Touto argumentací se přitom již trestní soudy rovněž zabývaly, když stejně jako v případě dovolání (srov. bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) se jedná o pouhé opakování již předložené argumentace obhajoby.

8. Závěrům ani postupu obvodního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V dalším průběhu trestního řízení potom jak městský soud, tak především Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, proč jsou závěry obvodního soudu správné, jednoznačně vyplývající z provedených důkazů, že v řízení nedošlo k žádnému procesnímu pochybení ani k tomu, že by soudy svévolně odmítly provést důkaz, a proč v případě stěžovatele nebyl prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

9. K námitkám stěžovatele týkajících se nedostatků v provedeném dokazování Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že obecné soudy hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. V posuzovaném případě obecné soudy dostály všem uvedeným požadavkům.

10. V nyní řešené věci Ústavní soud nezjistil ani to, že by došlo k tzv. opomenutému důkazu, jak jej vymezil stěžovatel. Již Nejvyšší soud ve svém usnesení vymezil, proč se o opomenutý důkaz nejedná. Ústavní soud se přitom s tímto názorem dovolacího soudu ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje (viz body 18 až 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelem přednesená argumentace k opomenutému důkazu v ústavní stížnosti je totiž totožná s tou, kterou stěžovatel přednesl v dovolání.

11. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2025 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu