I.ÚS 1625/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., soudního exekutora, sídlem T.G. Masaryka 1108, Frýdek-Místek, zastoupeného advokátkou Mgr. Urszulou Wojnarovou, sídlem Frýdecká 494, Třinec, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 268/2025-100 ze dne 27. března 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a A. N. a M. K., zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. K tomu mělo dojít tím, že soud stěžovateli jakožto soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce zastavené v důsledku zrušení exekučního titulu.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného exekučního spisu sp. zn. 143 EX 00002/25, stěžovatel byl Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 560 000 Kč podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 3 T 2/2024-411 ze dne 21. 6. 2024. Daným rozsudkem, který po zamítnutí podaných odvolání nabyl právní moci, byl povinný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti (při dopravní nehodě) a byla mu mimo jiné uložena povinnost nahradit oprávněné nemajetkovou újmu. K dovolání povinného však Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 292/2025-557 ze dne 24. 4. 2025 dané rozhodnutí zrušil. Stěžovatel jako soudní exekutor poté usnesením č. j. 143 EX 0002/25-085 ze dne 5. 6. 2025 exekuci zastavil (výrok I) a rozhodl, že povinný je povinen nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 89 612,60 Kč (výrok II) a dále že je povinný povinen nahradit náklady oprávněné (výrok III). K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo usnesení změnil tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Krajský soud své rozhodnutí založil na tom, že pokud byl exekuční titul zrušen až v průběhu exekuce, nelze oprávněné přičíst zavinění na jejím zastavení, což platí i u povinného, který docílil zrušení exekučního titulu v rámci řádně uplatněné procesní obrany. Proto krajský soud nepřiznal náhradu nákladů oprávněné, povinnému ani stěžovateli, což je dle krajského soudu v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž riziko, které exekutor nese z hlediska možného neuspokojení všech jeho nároků, je kompenzováno v podstatě monopolním postavením při provádění exekuce.

4. Stěžovatel namítá, že své rozhodnutí založil na usnesení sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 ze dne 4. 8. 2015, v němž Nejvyšší soud řešil skutkově i právně obdobnou situaci a dovodil, že povinnost hradit náklady takto neúspěšné exekuce nastává na straně povinného, který byl v době nařízení exekuce zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, na čemž nic nemění, že exekuční titul byl později zrušen. Krajský soud podle stěžovatele tuto judikaturu zcela pominul a citované rozhodnutí vůbec nezmínil. Nadto krajský soud údajně nerespektoval ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2434/21 ze dne 8. 11. 2022 (N 134/115 SbNU 47), podle něhož má soudní exekutor právo na náhradu nákladů exekuce i tehdy, byla-li exekuce zastavena, přičemž důvod zastavení má význam toliko pro určení osoby povinné k jejich úhradě. Stěžovatel zdůrazňuje, že je potřeba rozlišovat mezi zaviněním zrušení exekučního titulu a zaviněním vzniku exekučního řízení a nákladů exekuce tím, že povinný dobrovolně neplnil.

5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Krajský soud v Ostravě považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2434/21 je podle krajského soudu nepřípadný, neboť tehdy byla exekuce zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu.

7. Povinný navrhl ústavní stížnosti vyhovět s tím, že povinnost nahradit náklady exekuce a náklady právního zastoupení měl krajský soud uložit oprávněné. Povinný poukázal na to, že v době dopravní nehody byl řádně pojištěn, o čemž oprávněná věděla. Škodu tedy za povinného měla hradit pojišťovna, jak se také krátce po nařízení exekuce stalo. Povinný tak fakticky nebyl ani pasivně legitimován.

8. Ústavní soud prvně konstatuje, že stěžovatel posuzovanou ústavní stížností napadl usnesení krajského soudu jako celek, ačkoliv jím nebylo rozhodováno jen o nákladech stěžovatele (a nákladech samotného odvolacího řízení), nýbrž jím byl i změněn výrok III odvoláním napadeného rozhodnutí soudního exekutora, kterým bylo rozhodnuto o tom, že povinný má nahradit náklady oprávněnému. Krajský soud daný výrok změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatel nevysvětluje, proč, resp. jak by se ho to mělo dotýkat. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud stěžovatele shledává zjevně neoprávněným k podání ústavní stížnosti.

9. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

10. Posuzovaná ústavní stížnost se týká nákladů řízení. Ústavní soud přitom ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.; bod 34) konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tento právní názor Ústavní soud následně převzal i do nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025. Ústavní soud tím nejen potvrdil svůj dlouhodobě zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, ale zdůrazněním tohoto přístupu právě ve stanovisku pléna zároveň deklaroval záměr tuto zásadu do budoucna důsledněji ctít, a to případně i ve věcech dříve řešených nálezem (viz bod 34 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/25 ze dne 5. 5. 2025).

11. V nynější věci Ústavní soud mimořádné okolnosti vyžadující jeho zásah neshledal. Krajský soud napadené rozhodnutí založil na judikatuře Ústavního soudu, podle níž na sebe osoby zapsané do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu daly souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky; k těm může patřit i to, že soudní exekutoři ne vždy dosáhnout na odměnu za provedení určité exekuce [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Toto riziko je přitom odůvodněno a do značné míry kompenzováno v podstatě monopolním postavením exekutorů při provádění exekucí.

12. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 847/23 ze dne 22. 5. 2023 (N 87/118 SbNU 133) nadto plyne, že se soudní exekutor může v určitých případech domáhat náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiznáním náhrady nákladů za vykonanou exekuci po zrušení exekučního titulu, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tím spíše tak Ústavní sodu nespatřuje důvod do této věci s ohledem na zmiňované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 zasahovat.

13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu