I.ÚS 1627/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 58/2026-436 ze dne 25. 3. 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 79/2025-371 ze dne 16. 9. 2025 a výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 15/2025-307 ze dne 5. 5. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") povinnost uhradit náklady právního zastoupení.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se záměrem usmrtit svou manželku ji střelil zezadu do hlavy jatečním porážecím přístrojem, který si s sebou za tímto účelem přinesl. Poškozená manželka utrpěla vážné zranění hlavy a nezemřela jen díky včasnému zákroku záchranných složek.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které směřoval pouze do výroku o trestu. Na jeho základě Vrchní soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.

4. Stěžovatel rozsudek vrchního soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje obsah svého odvolání i dovolání. Má za to, že obecné soudy při ukládání trestu nedostatečně zohlednily aspekt osoby pachatele. Domnívá se, že skutečnost, že vzhledem ke svému aktuálnímu zdravotnímu stavu není schopen chápat účel jemu ukládaného trestu, naprosto smazává účel individuální prevence. Tvrdí, že spravedlivé je to, co je jako spravedlivé vnímáno veřejností a že v jeho případě je veřejností uložený trest vnímán jako nespravedlivý.

6. Stěžovatel napadá ústavní stížností také výrok o trestu rozsudku krajského soudu, avšak vrchní soud napadeným rozsudkem tento výrok částečně zrušil (ve výroku o trestu odnětí svobody) a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části výroku o trestu rozsudku krajského soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Jelikož stěžovatel ústavní stížností brojí výhradně proti trestu, který mu byl uložen, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro ukládání trestu. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.

8. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce, že obecné soudy při vyměřování trestu nedostatečně přihlédly k osobě pachatele coby jednomu ze zákonných kritérií. Z napadeného rozsudku vrchního soudu je patrné, že se obecné soudy pozorně zabývaly stěžovatelovým duševním stavem. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek zaměřený na objasnění duševního stavu stěžovatele (srov. bod 10 rozsudku krajského soudu). Odvolací soud pak za tímto účelem doplnil dokazování o znalecký posudek vypracovaný původně pro účely civilního řízení týkajícího se omezení stěžovatelovy svéprávnosti a opatrovnictví (srov. bod 7 rozsudku vrchního soudu). Je tedy patrné, že obecné soudy měly dostatek informací o duševních schopnostech stěžovatele.

9. Vrchní soud v bodě 19 napadeného rozsudku při úvahách o trestu výslovně ve prospěch stěžovatele zohlednil jeho osobní poměry, zejména to, že se stěžovatel sám v podstatě doživotně a nevratně potrestal (po činu se pokusil o sebevraždu, což způsobilo výrazná zdravotní omezení, která stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje). Právě nepříznivý zdravotní stav vedl vrchní soud ke zmírnění trestu vyměřeného krajským soudem. Obecné soudy však adekvátně zhodnotily i ostatní faktory případu rozhodující pro vyměření trestu (srov. bod 24 rozsudku krajského soudu a bod 19 rozsudku vrchního soudu).

10. Třináctiletý trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby, která je v § 140 odst. 2 trestního zákoníku stanovena v rozmezí od dvanácti do dvaceti let. Vrchní soud zároveň přesvědčivě odůvodnil závěr, že nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody vyplývající z § 58 trestní trestního zákoníku (srov. body 15 a 16 napadeného rozsudku vrchního soudu).

11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že za spravedlivý lze pokládat takový trest, který považuje za spravedlivý veřejnost. Takový postoj v podstatě popírá historické zkušenosti a penologické poznatky, které formují současné vnímání účelu trestu. Je navíc obecně známou skutečností, že veřejnost dlouhodobě tíhne k ukládání velmi přísných trestů, zvláště pak pachatelům násilných trestných činů. Stěžovatel své tvrzení, že v jeho případě je veřejností uložený trest vnímán jako nespravedlivý, nijak nevysvětluje ani nedokládá, především však toto tvrzení nemá žádnou relevanci z hlediska posouzení přiměřenosti uloženého trestu, neboť zcela vybočuje z rámce zákonných kritérií i doktrinálních požadavků pro ukládání trestu.

12. Ústavní soud uzavírá, že trest, který obecné soudy uložily pachateli za spáchaný zvlášť závažný zločin, nepovažuje za excesivní. Obecné soudy výměru trestu odnětí svobody dostatečně a racionálně odůvodnily. Ústavní soud proto neshledal naplnění předpokladů pro kasační zásah.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není náhrada nákladů automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu