I.ÚS 1656/13
V PLATNOSTI- KS Brno 38 Co 503/2012
- ÚS I.ÚS 1656/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčer-pala mimořádný opravný prostředek ve formě žaloby pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu. Soud uvedl, že podání ústavní stížnosti je podmíněno vyčerpáním všech procesních prostředků, včetně žaloby pro zmatečnost. Návrh byl proto považován za nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu nebylo možno rozhodnout ani o náhradě nákladů na právní zastoupení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Janouškové, zastoupené JUDr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Všehrdova 525, Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 38 Co 503/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2013, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 38 Co 503/2012. Tímto usnesením bylo podle § 221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o odvolání matky - stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 0 Nc 114/2009-16, jímž bylo k návrhu otce Martina Janouška nařízeno předběžné opatření ve věci úpravy styku otce s nezletilými dětmi od 4. 5. 2012 do 8. 5. 2012. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že napadené usnesení bylo soudem prvního stupně odvolacímu soudu předloženo k rozhodnutí o odvolání až poté, co pozbylo účinnosti. Rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, které mělo být předmětem odvolacího řízení, v době rozhodování odvolacího soudu podle názoru tohoto soudu již neexistovalo a nebyla tedy splněna podmínka, za níž mohl odvolací soud o odvolání matky věcně rozhodnout. Tímto rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces a přístup k soudu zakotvený v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatelky byl postupem Krajského soudu v Brně porušen také princip rovnosti účastníků v řízení zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady na její právní zastoupení uhradil stát a v případě, že Ústavní soud této žádosti nevyhoví, aby bylo stěžovatelce podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, kdy jsou především obecné soudy povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, a to v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Podaná ústavní stížnost pak směřuje právě proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky. Stěžovatelka však v podané ústavní stížnosti neuvádí, že by tento mimořádný opravný prostředek, tedy žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., uplatnila a postup odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, učinila předmětem žaloby pro zmatečnost. Vzhledem k neuplatnění mimořádného opravného prostředku a v souladu se svou ustálenou judikaturou (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/13 ze dne 12. 6. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 119/13 ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3760/11 ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 1073/11 ze dne 13. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz) musel Ústavní soud učinit závěr, že předložená ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Jelikož nebyly naplněny podmínky uvedené v ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nebylo možno rozhodnout, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky hradí stát a současně nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatelky, aby jí podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2013 Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.