I.ÚS 1729/08
V PLATNOSTI- KS Brno 7 To 286/2008
- ÚS 2 T 231/2007
- ÚS I.ÚS 1729/08
Citované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryštát, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 286/2008, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2008, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že se podle § 71 odst. 4, 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechává ve vazbě. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 286/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Jak stěžovatel uvádí, o jeho ponechání ve vazbě již bylo rozhodováno opakovaně a další ponechání v ní s odkazem na § 71 odst. 4 trestního řádu bylo možné pouze tehdy, pokud vyjma existence vazebního důvodu, v daném případě útěkového, bude kumulativně splněna ještě další podmínka, a to ta, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání ve lhůtě skončit a propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Okresní soud však k této druhé podmínce neuvedl ničeho vyjma sdělení, že "pro charakter věci a další skutečnosti nebylo možné trestní stíhání skončit rychleji." Kdyby přitom okresní soud postupoval v řízení důsledně a již před vynesením prvního rozsudku provedl dokazování v dostatečném rozsahu, nemuselo by dojít k jeho kasaci a tedy ani prodloužení stěžovatelovy vazby Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož nikdo "nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu." Navrhuje, aby Ústavní soud porušení citovaného ustanovení Listiny konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti přednostně mimo pořadí, a to s ohledem na neodčinitelný následek, který mu dalším setrváváním ve vazbě vzniká. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud uvedl, že pokud jde o průtahy, tak ze strany nalézacího soudu byla hlavní líčení okamžitě nařizována v nejbližších možných termínech a k případným průtahům došlo jen v souvislosti se změnou obhájce z podnětu stěžovatele a s odročením hlavního líčení k žádosti obhájce obžalovaného Mgr. R. Gemely, kolidující s třítýdenní dovolenou předsedy senátu 2 T. Co se týče dokazování, bylo provedeno v potřebném rozsahu, neboť strany pro absenci nesrovnalostí souhlasily se "čtením" všech znaleckých posudků a svědek T. Č. se k hlavnímu líčení nedostavil a soud nepovažoval za nezbytné jej slyšet, protože vlastnímu žalovanému jednání nebyl přítomen a nutně o něm neměl žádné informace. Pokud byl první odsuzující rozsudek zrušen a nalézacímu soudu bylo uloženo uvedené dvě skupiny důkazů provést, neznamená to, že by dokazování bylo provedeno chybně, nebo že by došlo k průtahům chybným postupem tohoto soudu. Tomuto závěru koresponduje i to, že ani výslech všech znalců u hlavního líčení nepřinesl žádnou změnu důkazní situace, kdy svědek T. Č. pro neznámý pobyt nebyl u hlavního líčení vyslechnut, takže soud v případě druhého odsuzujícího rozsudku pro nezměněnou důkazní situaci rozhodl stejným způsob jako poprvé. Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení práv stěžovatele. Dále doplnil, že ve veřejném zasedání dne 4. 9. 2008 projednal odvolání stěžovatele a státního zástupce proti rozsudku okresního soudu ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007, jímž byl uvedený obžalovaný uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku. Odvolací soud usnesením ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 402/2008, toto odvolání zamítl a obžalovaného Vincence Výtiska zároveň převedl z vazby na výkon trestu odnětí svobody. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil. III. Ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na námitce, že okresní soud dostatečně neodůvodnil splnění předpokladu pro prodloužení vazby uvedeného v § 71 odst. 4 trestního řádu, konkrétně nevyložil, proč nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit. Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu však stěžovatel takovýto nedostatek jeho odůvodnění neuplatnil a to ani v rovině práva ústavního, ani v rovině práva obecného. Tuto skutečnost Ústavní soud zjistil z textu předmětné stížnosti, jejíž kopii si od okresního soudu vyžádal. V této stížnosti stěžovatel pouze zmiňuje, že kdyby se soud zabýval případem od samého počátku objektivně a dokazování probíhalo podle zákona, pak by věc již mohla být rozhodnuta, což však nelze považovat za relevantní vyčerpání opravného prostředku nezbyté pro závěr o přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel totiž tuto skutečnost ve stížnosti proti usnesení okresního soudu zmínil jen okrajově, jinak ji zaměřil zcela odlišným směrem, přičemž nijak neodkázal na § 71 odst. 4 trestního řádu, ani na předmětné pravidlo v něm stanovené, ani neuvedl, že v tomto směru namítá nedostatek odůvodnění daného usnesení. Rovněž nelze dovodit, že by předmětná stížnost obsahovala jakoukoliv argumentaci, která by mohla být považována za bližší odůvodnění takovéto námitky, v případě jejího uplatnění. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o předností projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2009 Ivana Janů, soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.