I.ÚS 1752/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 678/25, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Truhlářská 13-15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 9/2018-148, 5 Co 10/2018 ze dne 28. února 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze, Sokolovská 217/42, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze k návrhu stěžovatelky vydal předběžné opatření, jímž vedlejší účastnici zakázal uzavřít s uchazečem vybraným v poptávkovém řízení smlouvu o nájmu reklamních ploch k umístění reklamy v tramvajích Škoda 15T ForCity způsobem blíže vymezeným ve výroku usnesení, a pro případ uzavření smlouvy jí zakázal tuto smlouvu plnit.

2. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dospěl k závěru, že předběžné opatření by bylo možné vydat, pokud by stěžovatelka osvědčila, že jí náleží majetková práva k autorskému dílu - designového manuálu umístění reklamy pro tramvaje Škoda 15T ForCity, který byl vedlejší účastnicí využit jako podklad poptávkového řízení. Čestná prohlášení a faktury tyto skutečnosti nemohou osvědčit. Samotná existence manuálu rozhodné skutečnosti neosvědčuje a k jejich zjištění by bylo třeba rozsáhlého dokazování. To však přesahuje rámec řízení o předběžném opatření. Přestože stěžovatelka a vedlejší účastnice nejsou soutěžiteli, nelze vyloučit tvrzené nekalosoutěžní jednání. I k tomu by však bylo třeba rozsáhlého dokazování (zejména k platnosti základní smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí). Protože stěžovatelka rozhodné skutečnosti neosvědčila, nebyl důvod pro vydání předběžného opatření.

3. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že pouze vydáním předběžného opatření bylo možné ochránit její práva porušená vedlejší účastnicí. Předložené důkazy dostatečně osvědčily rozhodné skutečnosti: práva ke spoluautorskému dílu osvědčují zejména čestná prohlášení a designový manuál. Požadavky vrchního soudu byly v tomto ohledu přemrštěné. Bez předběžného opatření vedlejší účastnici nic nebrání, aby protiprávně zasahovala do práv stěžovatelky a způsobila jí tím závažnou újmu zejména tím, že stěžovatelce neumožní plnit část smlouvy o pronájmu reklamních ploch, čímž stěžovatelka přijde o zisk.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud již v minulosti opakovaně shledal ústavní stížnost přípustnou vůči rozhodnutím, jímž bylo předběžné opatření nařízeno [již např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)], i vůči rozhodnutím, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut [nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347)]. Od toho závěru Ústavní soud neshledal důvod se v posuzované věci odchýlit. Pro přezkum rozhodnutí o předběžném opatření v řízení o ústavní stížnosti je ovšem podstatné toliko, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je případně i flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (cit. nález sp. zn. III. ÚS 52/13).

6. Občanský soudní řád v § 75c odst. 1 stanoví, že předběžné opatření má být nařízeno, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.

7. V posuzované věci vrchní soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelka neosvědčila existenci samotného nároku, resp. skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Polemika stěžovatelky s tím, zda jí hrozí újma neplněním smlouvy (zda je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků), se s tímto rozhodovacím důvodem míjí a pro posouzení ústavní stížnosti není významná. Ve vztahu osvědčení samotného nároku (tvrzených spoluatorských práv), lze uvést, že hodnocení předložených podkladů spadá do právní úvahy soudu z hlediska jejich nezbytného rozsahu (ve vztahu k relevantním právním ustanovením) a do volného soudcovského hodnocení z hlediska jejich vypovídací hodnoty.

8. Vrchní soud v přezkoumávané věci rozhodoval při znalosti opačných stanovisek stěžovatelky a vedlejší účastnice: podle stěžovatelky předložené podklady rozhodné skutečnosti dostatečně osvědčují, podle vedlejší účastnice je předložené podklady dostatečně neosvědčují a jsou s ohledem na předchozí vzájemné soudní spory i v souvisejících právních otázkách sporné. Závěr vrchního soudu je pak založen na tom, že stěžovatelkou předložené podklady pro vydání předběžného opatření nestačí a že k jejich osvědčení mohla předložit podklady jiné, např. licenční smlouvu či smlouvu o dílo. Zjevně tedy nejde o flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu. Tomuto závěru ostatně stěžovatelka neoponovala co do rozsahu požadovaných jiných podkladů (nevyvracela úvahu vrchního soudu, že předložení smluv by stačilo), ale pouze z hlediska vypovídací hodnoty již předložených podkladů.

9. Tyto námitky jsou však důsledkem prosté neshody mezi stěžovatelkou a vrchním soudem o tom, co z dosud předloženého vyplývá. Zde ovšem přiměřeně platí to, co Ústavní soud setrvale uvádí: není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Pro takový postup není důvod: vrchní soud nejednal svévolně; rozhodl při znalosti obsahu spisu, opačných stanovisek účastníků a ztotožnil se jen s jedním z nich. Samotné hodnocení, podle něhož předložené podklady s dostatečnou měrou pravděpodobnosti rozhodné okolnosti neosvědčují, není svévolné a tedy ústavně významným způsobem vadné.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu