I.ÚS 1755/10
V PLATNOSTI- KS Plzeň 11 Co 317/2009-222
- NS 30 Cdo 594/2010
- ÚS I.ÚS 1755/10
Citované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 594/2010-242, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2009, č. j. 11 Co 317/2009-222, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 3. 2009, č. j. 34 C 251/2007-207, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces. Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000.000,- Kč (výrok I.), jíž se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč jako nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudkyně Okresního soud Plzeň - město Mgr. Vlasty Chaloupkové. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobce - stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup soudkyně Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Vlasty Chaloupkové; ten spatřoval ve skutečnosti, že tato soudkyně zahájila a posléze vedla řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, dle jeho mínění v rozporu se zákonem, neboť namísto toho jej měla vyzvat k odstranění vad jeho podání, jímž se domáhal zaplacení částky 50.000.000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že o nesprávný úřední postup by se mohlo jednat tehdy, pokud by soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům bez toho, že by k takovému řízení dostal kvalifikovaný podnět. V tomto případě se však o takovou situaci nejednalo; soud čerpal při zahájení řízení ze závěrů odborného posouzení. Z této situace by se naopak mohlo jednat o nesprávný úřední postup, zakládající odpovědnost státu za škodu, pokud by soud řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům nezahájil a vznikla by tím komukoli újma. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Uvedl, že dovolání bylo potencionálně přípustné toliko dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak stěžovatel neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Opakoval pouze své dřívější tvrzení, že "stát zneužil psychiatrii, aby se mohl pomstít nepohodlným občanům, kteří podávají k soudu tzv. nesmyslná podání a místo aby dal soud žalobci šanci k odstranění vad jeho podání, rovnou ho poslal na psychiatrii". Nejvyšší soud konstatoval, že otázku s judikatorním přesahem dovolání vůbec neobsahuje. Dále konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel ve svém dovolání také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že tento dovolací důvod lze uplatnit toliko v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních rozhodnutí; o takový případ zde nejde. II. Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Již na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není těmto soudům nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takový stav však - ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu - zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dostatečně objasnil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ten zdůvodnil tím, že stěžovatel ve svém dovolání ani neuvedl, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Existenci takové otázky neshledal ani sám dovolací soud. O excesní interpretaci obsahu stěžovatelova dovolání se zde v žádném případě jednat nemůže. Pokud jde o názor Nejvyššího soudu na stěžovatelem uplatněný tzv. nezpůsobilý dovolacího důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., tu Ústavní soud poukazuje kupříkladu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007; jeho rozhodovací důvody respektoval v nyní posuzované věci i Nejvyšší soud. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "absence způsobilého dovolacího důvodu dle ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení.", tedy že "Rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.: "Je-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.")." V této souvislosti je namístě zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu ani ve vlastní ústavní stížnosti nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. III. Pokud jde o meritorní stránku věci, ta byla řešena napadenými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Stěžovatel v rámci merita věci v ústavní stížnosti namítá, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR prostřednictvím soudců zneužívá psychiatrii vůči nepohodlným občanům, kteří se politicky projevují v souladu se svými ústavními právy. Řízení o způsobilosti k právním úkonům považuje za nesprávné a nezákonné, represivní; místo zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům měl být prý stěžovatel poučen o "chybném podání jiné žaloby o odškodnění". Stěžovatel "došel k poznání, že v tomto státě se nelze dovolat práva, kdy o právu rozhodují stále komunističtí soudci a jiní komunističtí přisluhovači, čímž dochází k pokračování totality v ČR." (srov. str. 3 ústavní stížnosti). Podstatou ústavní stížnost je tedy přesvědčení, že zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům bylo "nesprávným úředním postupem" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., takže stěžovateli měla být přiznána náhrada újmy takovým postupem způsobená. Pokud napadené rozsudky dospěly k opačnému závěru - tedy že se nejednalo o "nesprávný úřední postup" - založily prý porušení základních práv stěžovatele, podle řady článků Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež v ústavní stížnosti cituje. Tu nelze přehlédnout, že ústavní stížnost v podstatě neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci - tím méně ústavněprávní - na podkladě níž by bylo možné dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel prakticky toliko konstatuje, že řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům bylo zahájeno nesprávně a nezákonně. Zde Ústavní soud konstatuje, že především soud odvolací se s námitkou stěžovatele o nesprávnosti a nezákonnosti o zahájení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům přesvědčivě vypořádal. To je zřejmé z další argumentace tohoto usnesení. Nejdříve totiž odvolací soud vymezil následující - stěžovatelem ani nerozporovaná - fakta: "...dne 3.11.2003 podal samosoudce Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiří Levý podnět opatrovnickému oddělení téhož soudu k zahájení řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům s odůvodněním, že žalobce se v jiném řízení domáhá náhrady škody ve výši 50.000.000,- Kč, která mu měla být způsobena v přestupkovém řízení. Z přestupkového spisu vyplývá, že byl v tomto řízení zkoumán žalobcův duševní stav a znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. F. přitom dospěla k závěru, že žalobce trpí paranoidním vývojem osobnosti, onemocnění má chronický průběh a že žalobce není schopen chápat smysl a účel jednání v přestupkovém řízení. Tato skutečnost vedla soudce Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiřího Levého k pochybnosti o tom, zda je žalobce způsobilý k právním úkonům. Dále odvolací soud z citovaného spisu zjistil, že věc byla přidělena soudkyni Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Vlastě Chaloupkové, která usnesením ze dne 20.11.2003, č. j. 15 Nc 1231/2003-2, zahájila řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům....po vypracování znaleckého posudku bylo usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12.3.2007, č. j. 15 Nc 1231/2003-250, řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům zastaveno." (srov. str. 2 napadeného odvolacího rozsudku, tedy str. 222 spisu). Posléze odvolací soud vyšel z následující - rozumně akceptovatelné - premisy: "O nesprávný úřední postup by se mohlo jednat, pokud by soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům bez toho, aby k takovému řízení dostal kvalifikovaný podnět." (srov. str. 4 odvolacího rozsudku). Tuto premisu potom odvolací soud aplikoval na konkrétní případ stěžovatele takto: "V daném případě byl podnět k zahájení tohoto řízení dán předsedou Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Jiřím Levým, nešlo evidentně o jeho laickou úvahu, ale čerpal ze závěrů odborného posouzení. Naopak, kdyby za této situace soud nekonal a nezahájil by řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům, mohlo by se jednat o nesprávný úřední postup a pokud by vznikla komukoli újma, zakládalo by to odpovědnost státu za tuto škodu." (srov. str. 4 odvolacího rozsudku). Z uvedeného plyne racionálně logicky přijatelný názor obecných soudů, že v případě stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata pojmu "nesprávný úřední postup" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Naopak, ani sám stěžovatel nepředkládá jiný možný - současně však rozumně obhajitelný - postup, než který zaujal obecný soud zahájením řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Jestliže měl rozhodující soudce takto kvalifikovaný podnět (ze strany znalkyně z oboru psychiatrie), vskutku jej nemohl ignorovat; to by totiž zakládalo svévoli a popření teze, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je řízením sloužícím především k ochraně osob, o jejichž způsobilost jde. Stěží bylo jiné cesty, jak potvrdit či vyvrátit citovaný odborně kvalifikovaný podnět, než zahájit řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům a v rámci toho právě zadat vypracování znaleckého posudku. Lze jen znovu zopakovat, že stěžovatel konkrétní výhrady proti citované argumentaci odvolacího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Omezuje se v podstatě jen na vyslovení opačného závěru; podle ustálené judikatury však okolnost, že obecné soudy rozhodly odchylně od názoru stěžovatele, přirozeně - sama o sobě - úspěšnost ústavní stížnosti založit nemůže. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ani napadenými rozsudky soudů prvního a druhého stupně k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud i v této části ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 2010 Vojen Guttler v. r. předseda senátu