I.ÚS 1758/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šedy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 21/2019-281 ze dne 3. 4. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 257/2024-316 ze dne 19. 9. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 418/2025-345 ze dne 2. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 717 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o stanovení dobývacího prostoru na výhradním ložisku štěrkopísku Bakov nad Jizerou, jež bylo u Obvodního báňského úřadu v Kladně zahájeno dne 7. 12. 1993 a skončilo dne 7. 9. 2018.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem vyhověl stěžovateli, pokud šlo o částku 571 780 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku jeho žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak svým napadeným rozsudkem přiznanou částku přiměřeného zadostiučinění dále snížil. Potvrdil tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pouze co do částky 356 250 Kč s příslušenstvím. Zároveň potvrdil i zamítavý výrok soudu prvního stupně. Pokud šlo o zbývající částku 215 530 Kč s příslušenstvím, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v tomto rozsahu rovněž zamítl.

4. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Vyšel přitom z argumentu, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas dovolatele s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a sama o sobě nemůže představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Úvahy odvolacího soudu vztahující se ke vyčíslení částky přiměřeného zadostiučinění považoval Nejvyšší soud za souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Podstatou nyní řešené věci je tak především nesouhlas stěžovatele s výší přiznané částky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení. Stěžovatel však má za to, že kromě tohoto substantivního pochybení se obecné soudy dopustily i celé řady pochybení procesních, které mají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") ve spojení s právem vlastnit majetek zaručeným čl. 11 Listiny, resp. i ve spojení s principy právního státu zaručenými čl. 1 odst. 1 Ústavy.

6. Pokud jde o konečnou výši zadostiučinění, tvrdí stěžovatel, že s ohledem na téměř čtvrtstoletí trvající nečinnost postrádá přiznaná částka jakoukoliv reálnou satisfakční funkci. Újma tak byla v podstatě uznána pouze formálně, aniž by se mu dostalo skutečné individualizované spravedlnosti.

7. V tomto kontextu jsou pak významná i tvrzená procesní pochybení soudů. Stěžovatel má za to, že obecné soudy adekvátně nereagovaly na jeho argumenty a námitky, ani nepředložily vlastní ucelenou argumentaci, která by odůvodňovala výrok, resp. výsledek řízení.

8. Stěžovatel tvrdí, že ve svém návrhu vymezil jasně a přesvědčivě okolnosti případu, které jej odlišují od standardních kauz. Mimořádná byla délka řízení i význam řízení pro stěžovatele. Obecné soudy však k jeho věci přistoupily formalisticky (až libovolně) a individuální okolnosti případu ve svých rozhodnutích nereflektovaly.

9. Skutečnost, že odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, avšak částku přiznaného zadostiučinění snížil, považuje stěžovatel za tzv. překvapivé rozhodnutí. Odvolací soud vůbec nezohlednil legitimní očekávání stěžovatele založené na průběhu řízení před soudem prvního stupně i na jeho právních závěrech formulovaných v samotném rozhodnutí.

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Specificky ve vztahu k přezkumu výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem pak Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není posuzovat konkrétní částku (či konkrétní procentní snížení či zvýšení částky) určenou na základě kritérií plynoucích z ustálené judikatury. Jeho rolí je naopak zkoumat pouze to, zda jsou ústavně konformní úvahy soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Ke korekci konkrétní částky či míry procentního snížení částky (zejména na základě kritérií plynoucích ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011) by Ústavní soud přistoupil pouze tehdy, pokud by se jednalo o zjevný exces. Taková situace by nastala tehdy, pokud by mezi úvahami soudů (resp. skutkovým stavem, na kterém by byly založeny) a výší přiznaného zadostiučinění panoval zjevný a extrémní nesoulad a v důsledku tohoto pochybení by bylo přiznané zadostiučinění zcela nepřiměřeně nízké. V takovém případě by totiž zadostiučinění neplnilo satisfakční roli předpokládanou čl. 36 odst. 3 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25 ze dne 24. 9. 2025, bod 66).

14. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Navzdory tvrzením stěžovatele obsahuje rozsudek odvolacího soudu (který reálně určil výši zadostiučinění, jež bylo stěžovateli přiznáno) ucelenou a ústavně konformní argumentaci (srov. body 9-13 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze) vztahující se k určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou dobu řízení. Tato argumentace se opírá o kritéria plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu aprobované i Ústavním soudem.

15. Odvolací soud délku řízení trvajícího 24 let a 9 měsíců označil nejen za nepřiměřenou, nýbrž i za extrémní, což podle něj odůvodňuje použití základní částky přiměřeného zadostiučinění v maximální výši 20 000 Kč za první dva roky řízení a za každý následující rok řízení. Takto došel k základní celkové částce 475 000 Kč. Tuto částku však snížil (až na přiznaných 356 250 Kč) na základě aplikace předvídatelných kritérií, jejichž použití řádně a přesvědčivě odůvodnil.

16. V prvé řadě se jednalo o mimořádnou právní a skutkovou složitost věci. Proti tomu stěžovatel brojí s argumentem o údajné překvapivosti takového posouzení. Skutečnost, že složitost věci odvolací soud (právně) posoudil jinak než soud prvního stupně, však nepředstavuje "překvapivé rozhodnutí", jak je chápe judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2003/24 ze dne 7. 11. 2024). Stručně řečeno, účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. mj. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 42 ze dne 12. dubna 2016). Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Skutečnost, že kritérium složitosti věci je pro určení výše zadostiučinění podstatné, však v nyní projednávané věci byla účastníkům řízení od počátku známa a konec konců i sám stěžovatel se k této otázce v řízení před soudy všech stupňů vyjadřoval. Účastník řízení přirozeně nemá žádné legitimní očekávání (jak naznačuje argumentace stěžovatele), že určitou právní otázku odvolací soud posoudí stejně jako soud prvního stupně.

17. Dále odvolací soud - opět na základě přiléhavé argumentace - zohlednil i postup účastníka řízení (tj. právního předchůdce stěžovatele), který podle jeho právního názoru délku řízení částečně (byť z celkového pohledu ve výrazně menší míře) zavinil.

18. Pokud šlo o kritérium významu řízení pro stěžovatele, tak odvolací soud stěžovateli částečně přitakal a konstatoval, že řízení pro něj, resp. jeho právního předchůdce mělo vyšší význam. Ten však "ocenil" pouze zvýšením částky o 10 %. I tento svůj závěr řádně odůvodnil.

19. Všechny uvedené argumenty - jež jsou v napadeném rozhodnutí dále rozvedeny a Ústavní soud je nebude do detailu opakovat - považuje Ústavní soud za přesvědčivé a ústavně konformní. Obecné soudy tudíž ke specifickému kontextu přihlédly a při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení postupovaly předvídatelně a v souladu s principy plynoucími z hlavy páté Listiny.

20. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu