I.ÚS 1769/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 502/2026-160 ze dne 14. 4. 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 693 171 Kč jako náhrady škody ve výši kupní ceny vozidla, která mu byla způsobena tím, že vedlejší účastnice dovolila v letech 2012 až 2016 dovoz takových vozidel a prostřednictvím SCC akreditovaného zástupce předních výrobců automobilů při Ministerstvu dopravy schválila jejich provoz na pozemních komunikacích v České republice. Jím zakoupené vozidlo přitom mělo typové výrobní vady. To stěžovatel považoval za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávním úředním postupem.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 20 C 207/2023-43 ze dne 12. 4. 2024 stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Co 265/2024-74 ze dne 1. 10. 2024 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. Vymezil, že dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti.

4. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že jeho postupem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Tvrdí, že závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání jsou projevem extrémního formalismu. Namítá, že Nejvyšší soud pochybil tím, že se nepokusil identifikovat právní otázky z obsahu dovolání, ačkoliv tak podle judikatury Ústavního soudu učinit měl. Jako pochybení stěžovatel dále shledává, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat vadami dovolání, třebaže i tuto povinnost podle judikatury Ústavní soud měl, pakliže tvrzené vady mají ústavní rozměr. Odůvodnění Nejvyššího soudu současně shledává jako nedostatečné.

5. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v jeho nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jím podaném dovolání. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší zasahovat do právních závěrů obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/25 ze dne 24. 2. 2026), ledaže obecné soudy při jejich přijetí vybočí z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto v této věci omezil toliko na přezkum toho, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud hodnotil jeho dovolání extrémně formalisticky, pokud v něm neidentifikoval žádnou právní otázku, vyjma otázky, "kde se má dovolat spravedlnosti, když již vyčerpal všechny možnosti, která má" (bod 8 napadeného usnesení). Ústavní soud se zevrubně problematikou náležitostí dovolání zabýval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23 ze dne 29. 8. 2023, bod 16, kde detailně vysvětluje, které náležitosti, pomineme-li ty obecné, zkoumá.

8. Stěžovatel v čl. IV své ústavní stížnosti tvrdí, že v dovolání předkládá právní otázky týkající se odpovědnosti státu za schválení technické způsobilosti vozidel, posouzení promlčení nároku, existence příčinné souvislosti, a otázky, zda lze vadná vozidla prodávat v České republice a zda je stát povinen poškozené odškodnit. Této argumentaci stěžovatele nicméně Ústavní soud nemůže přisvědčit, a naopak se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že se jedná o dovolání na hraně jeho tzv. projednatelnosti (bod 7 napadeného usnesení). Stěžovatel totiž v dovolání žádné další právní otázky hmotného či procesního práva - vyjma jedné identifikované výše - nepřekládá, a toliko dále polemizuje se závěry okresního a krajského soudu. Z dovolání ani nelze identifikovat, jaké předpoklady přípustnosti měly být u jednotlivých právních otázek splněny.

9. Ústavní soud proto shrnuje, že Nejvyšší soud v tomto směru nepochybil, pokud v dovolání žádnou další právní otázku neidentifikoval. Zcela jistě přitom není povinností dovolacího soudu, aby si tyto právní otázky a důvody jejich přípustnosti domýšlel. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.

10. Ztotožnit se přitom Ústavní soud nemůže ani s argumentací stěžovatele, že Nejvyšší soud pochybil, pokud se odmítl zabývat vadami řízení. Stěžovatel správně vymezuje, že tyto vady mohou mít ústavní rozměr a mohou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí být dalším důvodem přípustnosti nad rámec důvodů, které jsou vymezeny v § 237 občanského soudního řádu (viz např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 20). Nicméně Ústavní soud i v těchto případech vyžaduje, aby byly splněny veškeré náležitosti, které jsou na dovolání obecně kladeny. I v tomto případě proto musí dovolatel vymezit konkrétní právní otázku, kterou se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Obdobné přitom platí i ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Požadavku vymezit konkrétní právní otázku hmotného nebo procesního práva nicméně stěžovatel nedostál ani v tomto případě. Ani tato část jeho argumentace v ústavní stížnosti proto nemůže být důvodem pro případný kasační zásah Ústavního soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu