I.ÚS 1781/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Holého, CSc., zastoupeného JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2026 č. j. 6 As 19/2026-58, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2025 č. j. 30 A 30/2024-180 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 1 As 219/2024-134, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královehradeckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), právo na rovný přístup k právům (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel v letech 2007 až 2010 realizoval v katastrálním území Strážné stavbu (srub) bez příslušného povolení. Na základě podnětu Správy KRNAP provedl stavební úřad Městského úřadu Vrchlabí (dále jen "správní orgán I. stupně") dne 19. 8. 2013 na místě stavby kontrolní prohlídku a dne 22. 8. 2013 zahájil řízení o odstranění stavby. Řízení o odstranění stavby bylo nicméně dne 20. 9. 2013 přerušeno, jelikož stěžovatel podal žádost o dodatečné povolení stavby jako stavby pro rekreaci. Dne 29. 5. 2015 vzal žádost zpět a podal žádost novou s tím, že tentokrát stavbu specifikoval jako stavbu pro zemědělství (dále jen "druhá žádost"). Správní orgán však rozhodnutím ze dne 9. 3. 2016, č. j. SÚ/8106/2015-12, druhou žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal, nicméně Krajský úřad Královehradeckého kraje (dále jen "správní orgán II. stupně") jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018 č. j. KUKHK-15076/UP/2017/Bk prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel dále brojil proti rozhodnutím správních orgánů správní žalobou, která byla Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta (rozsudek ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 A 57/2018-73). Kasační stížnost proti rozsudku následně Nejvyšší správní soud odmítl (usnesení ze dne 13. 5. 2021 č. j. 2 As 183/2020-27), Ústavní soud pak odmítl i ústavní stížnost (usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV ÚS 1938/21). Správní orgán I. stupně 13. 7. 2023 oznámil pokračování řízení o odstranění stavby.

3. Dne 31. 8. 2023 podal stěžovatel další, v pořadí třetí, žádost o dodatečné povolení stavby (dále jen "třetí žádost"). Řízení o třetí žádosti bylo správním orgánem I. stupně zastaveno pro nedoložení projektové dokumentace. Správní orgán II. stupně rozhodnutí o zastavení řízení následně potvrdil, přičemž pouze formálně upravil výrok a rozhodl o zastavení na základě § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jelikož dle jeho názoru třetí žádost neodůvodňovala zahájení nového řízení. Podle správního orgánu II. stupně představovala třetí žádost obstrukční jednání ze strany stěžovatele za účelem prodloužit životnost nezákonné stavby. Krajský soud na základě žaloby stěžovatele však obě rozhodnutí o zastavení řízení rozsudkem ze dne 18. 6. 2024 č. j. 30 A 21/2024-115 zrušil. Podle krajského soudu totiž správní orgán II. stupně neměl posoudit třetí žádost jako žádost o provedení nového řízení podle § 101 písm. b) správního řádu, ale jako další žádost o dodatečné povolení stavby. Jelikož pak stěžovatel zmeškal 30denní lhůtu k podání dodatečného povolení stavby podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen "starý stavební zákon"), a jelikož je tato lhůta procesní propadná, neměly správní orgány k třetí žádosti vůbec přihlížet (tedy neměly zastavovat řízení o třetí žádosti, jelikož neměly povinnost řízení o ní zahajovat). Stěžovatel v návaznosti na toto rozhodnutí krajského soudu doplnil dne 3. 7. 2024 třetí žádost tak, aby byla posouzena jako podnět k vyvolání nového řízení podle § 101 písm. b) správního řádu ve vztahu k druhé žádosti. Správní orgány do okamžiku podání nyní projednávané ústavní stížnosti o třetí žádosti dosud nerozhodly.

4. Co se týče řízení o odstranění stavby, správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 18. 9. 2023 č. j. MUVR/34920/2023/JIRTE nařídil odstranění stavby (dále jen "rozhodnutí I. stupně"). Rozhodnutí I. stupně následně potvrdil rozhodnutím ze dne 18. 3. 2024, č. j. KUKHK-37529/UP/2023-10, i správní orgán II. stupně (dále jen "rozhodnutí II. stupně"). Správní orgán II. stupně mimo jiné shledal postup správního orgánu I. stupně, když nepřerušil řízení o odstranění stavby z důvodu probíhajícího řízení o třetí žádosti stěžovatele, správným, jelikož jednak správní orgány nemají povinnost přerušovat řízení v případě žádostí o dodatečné povolení stavby podaných po 30denní lhůtě a jednak vyhodnotil třetí žádost stěžovatele jako zjevně účelovou a obstrukční. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí II. stupně správní žalobou. Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2024 č. j. 30 A 30/2024-132 (dále jen "první rozsudek krajského soudu") odvolání zamítl, jelikož se ztotožnil s výkladem správního orgánu II. stupně.

5. Stěžovatel dále napadl rozsudek kasační stížností. V kasační stížnosti namítal, že nebyl řádně poučen o možnosti podání žádosti o dodatečné povolení stavby, krajský soud nevypořádal námitku ohledně nezákonného provedení kontrolní prohlídky ze dne 19. 8. 2013 a dále krajský soud neposoudil namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí I. a II. stupně z důvodu neposouzení fakultativního přerušení řízení o odstranění stavby podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli stran první námitky a částečně druhé námitky a v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2025 (dále jen "první rozsudek NSS") první rozsudek krajského soudu zrušil. Ohledně nedostatečného odůvodnění ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že se sice krajský soud výslovně s touto námitkou nevypořádal, nicméně jelikož se argumentací správních orgánů I. a II. stupně k otázce přerušení řízení o odstranění stavby věcně zabýval, implicitně tím aproboval jejich přezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval charakterem lhůty podle § 129 odst. 2 starého stavebního zákona a povinností správních orgánů přerušit řízení o odstranění stavby. Dospěl přitom k závěru, že judikatura je ohledně charakteru lhůty nejednotná, nepřistoupil však k předložení otázky rozšířenému senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s., jelikož posouzení této otázky nemělo vliv na věc stěžovatele, a to z toho důvodu, že správní orgány a krajský soud rozhodly o nepřerušení řízení o odstranění stavby nikoliv z důvodu propadného charakteru lhůty, ale z důvodu obstrukční povahy třetí žádosti stěžovatele.

6. V návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyšší správního soudu žalobu znovu projednal krajský soud a v záhlaví označeným rozsudkem ji znovu zamítl (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"). Stěžovatel proti druhému rozsudku krajského soudu opět brojil kasační stížností, přičemž zaprvé znovu namítal nesprávné posouzení charakteru lhůty podle § 129 odst. 2 starého stavebního zákona, zadruhé nepřezkoumatelnost z důvodu nevypořádání se s jeho nově vznesenou argumentací ohledně obstrukční povahy třetí žádosti a za třetí nesprávné posouzení zákonnosti kontrolní prohlídky ze dne 19. 8. 2013. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (dále jen "druhý rozsudek NSS"). První dvě námitky shledal nepřípustnými ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jelikož se jimi zabýval již v prvním rozsudku NSS. Třetí námitku pak shledal nedůvodnou.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

9. Za prvé, stěžovatel namítá, že v prvním ani druhém rozsudku krajského soudu není vypořádána námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z důvodu neposouzení fakultativního přerušení řízení o odstranění stavby. Ta je dle stěžovatele vypořádána až v prvním rozsudku NSS (potažmo také v druhém rozsudku NSS), přičemž tento postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08), jelikož Nejvyšší správní soud nemůže sám v rozhodnutí o kasační stížnosti zhojit nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního soudu.

10. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. Nelze především souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku NSS namísto krajského soudu vypořádal námitku stěžovatele, že rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně ohledně otázky přerušení řízení o odstranění stavby nejsou přezkoumatelné. Nejvyšší soud pouze v reakci na argumentaci stěžovatele vyložil, zda se s touto námitkou krajský soud vypořádal, přičemž dospěl k závěru, že se s ní vypořádal implicitně (přestože sám tento postup nepovažoval za vhodný), jelikož v rozsahu námitky věcně posuzoval správnost rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně. To však samo o sobě nelze posoudit jako pokus o "zhojení" nedostatečného odůvodnění prvního rozsudku krajského soudu.

11. Za druhé, stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v druhém rozsudku NSS nesprávně posoudil nepřípustnost námitek stěžovatele stran odůvodnění nepřerušení řízení o odstranění stavby. Stěžovatel má za to, že v případě názoru Nejvyššího soudu v prvním rozsudku NSS týkajícího se uvedených námitek se ani nejednalo o závazný právní názor, kterým se měl krajský soud řídit, jelikož Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek krajského soudu pro jiné důvody, přičemž podle názoru stěžovatele lze za právní názor ve smyslu § 110 odst. 4 soudního řádu správního považovat pouze ty závěry, o které opírá Nejvyšší správní soud výrok svého rozhodnutí.

12. S tímto názorem stěžovatele však nelze souhlasit. Dle judikatury je správní soud vázán názory Nejvyššího správního soudu uvedenými v kasačním rozhodnutí (které přímo souvisí s projednávanou věcí), a to jak v rozsahu, ve kterém Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil, tak v rozsahu, ve kterém mu nepřisvědčil (již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009 č. j. 4 Ads 19/2008-188). Pokud tak v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku NSS nepřisvědčil námitce stěžovatele stran nepřerušení řízení o odstranění stavby a shledal postup krajského soudu a správních orgánů I. a II. stupně správným, jedná se o závazný právní názor, byť nakonec první rozsudek krajského soudu zrušil pro jiné nedostatky.

13. Stěžovatel dále eventuálně namítá, že se krajský soud v druhém rozsudku neřídil závazným právním názorem z prvního rozsudku NSS, který (dle výkladu stěžovatele) ukládal krajskému soudu jednak výslovně se zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně a jednak založit zamítnutí správní žaloby na obstrukční povaze třetí žádosti.

14. Ani s touto argumentací stěžovatele však nelze souhlasit. V prvním rozsudku NSS sice uznal, že se krajský soud měl spíše námitkou zabývat výslovně, nicméně neshledal jeho odůvodnění v rozsahu této námitky nezákonným. Proto když svůj druhý rozsudek krajský soud stran námitky nepřezkoumatelnosti odůvodnil stejně jako v prvním rozsudku, nelze považovat jeho postup za nerespektování závěrů Nejvyššího správního soudu, jelikož ten pro takový důvod první rozsudek krajského soudu nezrušil. Dále tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu založit zamítnutí správní žaloby na obstrukční povaze třetí žádosti, je nesprávné. Nejvyšší správní soud naopak dospěl k závěru, že správní orgány I. a II. stupně a krajský soud svá rozhodnutí již založily na obstrukční povaze třetí žádosti, nikoliv na nedodržení lhůty ze strany stěžovatele (bod 35 prvního rozsudku NSS).

15. Za třetí, stěžovatel namítá, že krajský soud v druhém rozsudku nereagoval na argumentaci stěžovatele přednesenou na jednání ze dne 11. 12. 2025. Tato argumentace stěžovatele směřovala především proti závěru o obstrukčním charakteru třetí žádosti. Nejvyšší správní soud v druhém rozsudku NSS shledal tuto námitku nepřípustnou, jelikož byl krajský soud vázán právním názorem vyloženým v prvním rozsudku NSS, který shledal původní postup zákonným a souhlasil s vyhodnocením třetí žádost jako obstrukční (bod 37 prvního rozsudku NSS). Pokud tak krajský soud nevypořádal další nové námitky stěžovatele a postupoval Nejvyšším správním soudem aprobovaným postupem, nepochybil. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje.

16. Ústavní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatele týkajícím se rozporu judikatury Nejvyššího soudu ohledně charakteru lhůty v § 129 odst. 2 starého stavebního zákona. Ústavní soud souhlasí se závěry prvního rozsudku NSS, že správní orgány I. a II. stupně ani krajský soud nerozporovaly možnost fakultativního přerušení řízení o odstranění stavby (viz například bod 27 prvního rozsudku správního soudu), nicméně správní orgány řízení nepřerušily z důvodu obstrukčního charakteru třetí žádosti, nikoliv z důvodu zmeškání lhůty ze strany stěžovatele.

17. Ústavní soud nakonec jako zjevně neopodstatněné odmítl i stěžovatelovy námitky týkající se porušení rovného přístupu k právům, zákazu diskriminace a práva vlastnit majetek, jelikož ty byly vázány především na tvrzená procesní pochybení, se kterými se Ústavní soud vypořádal výše.

18. Ústavní soud na závěr uvádí, že dodatečné povolení stavby je institutem svou povahou výjimečným. Jeho smyslem není legalizace staveb postavených v rozporu s hmotněprávními požadavky, nýbrž uvést do souladu skutečný a právní stav v situacích, v nichž přichází reálně v úvahu, že by stavebník jinak příslušná povolení obdržel (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2956/21, bod 14; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 2766/20, bod 12). V projednávané věci stěžovatel realizoval stavbu navzdory tomu, že stavební úřad vyslovil s ohlášeným stavebním záměrem nesouhlas. Současně ani Správa KRNAP s realizací stavby dlouhodobě nesouhlasí. Za těchto okolností nelze považovat nařízení odstranění stavby za neočekávaný důsledek postupu stěžovatele.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bezodkladně, nerozhodoval tak o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, který ostatně jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu