I.ÚS 1783/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti První železářská společnost Kladno, s.r.o., sídlem Huťská 160, Kladno, a Petra Černého, obou zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 61 INS 30640/2019, 3 VSPH 653/2026-B-503 ze dne 12. 5. 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V průběhu insolvenčního řízení stěžovatelky, jakožto dlužnice, vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS 30640/2019, vznesla stěžovatelka námitku podjatosti. Ta směřovala vůči soudkyni uvedeného soudu projednávající a rozhodující její věci JUDr. Jitce Sobkové (dále jen "soudkyně") pro pochybnost o její nestrannosti vzhledem k poměru k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. K uvedené námitce se připojil i stěžovatel coby věřitel dlužnice.

2. Ve svých návrzích zejména tvrdili, že soudkyně neučinila žádné úkony v rámci dohlédací činnosti soudu, které stěžovatelé navrhli. Namítali, že soudkyně nepostupuje v insolvenčním řízení nestranně, neboť neprovedla žádné úkony vůči předsedovi věřitelského výboru, třebaže podle nich tento orgán neplní svou funkci, a naopak poškozuje zájmy věřitelů. Stěžovatelé přitom nemají nástroj, jak činnost věřitelského výboru kontrolovat mimo návrhy soudu. Přístup soudkyně podle nich vyvolává objektivní pochybnosti o její nestrannosti. Její vědomá nečinnost trvající více než 5 měsíců znamená, že není nestranná, a nemůže proto rozhodovat nezávisle a spravedlivě.

3. Soudkyně ve vyjádření k námitce uvedla, že k projednávané věci ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům ani k insolvenční správkyni nemá žádný vztah a nejsou dány ani žádné důvody, které by mohly založit její podjatost. Námitky stěžovatelů shledala jako nepřípustné, neboť směřují proti rozhodovací činnosti soudkyně v průběhu řízení.

4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování ve výše uvedené věci vedené před krajským soudem. Odůvodnil, že stěžovatelé neidentifikovali žádný objektivní důvod, který by ve smyslu § 14 odst. 1 občanského soudního řádu mohl zakládat kvalifikovanou pochybnost o podjatosti soudkyně. K namítané podjatosti soudkyně vycházející z její nečinnosti uvedl, že se jedná o postupu soudkyně v řízení, a tyto nemohou být podle § 14 odst. 4 občanského soudního řádu důvodem k vyloučení. Samotné procesní postupy, jak vyplývají ze spisu, přitom podle vrchního soudu nezpochybňují její nepodjatost.

5. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že došlo k porušení jejich základních práv a svobod garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principům vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť v případě vyhovění by nebylo možné plně napravit následky procesních úkonů a rozhodnutí, které soudkyně mezitím učinila.

6. Před projednáním a rozhodnutím ve věci samé musí Ústavní soud prověřit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Shledal přitom, že ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem nepřípustným.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 72 odst. 3 téhož zákona se takovým prostředkem rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Uvedené vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Věc musí být pro orgány veřejné moci definitivně uzavřena. Až tehdy může Ústavní soud "vstoupit do hry" a případně zasáhnout na ochranu základních práv a svobod (body 23 až 25 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 3. 2023). Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, neboť podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecných soudů. Ústavní stížnost tedy představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.

8. V citovaném stanovisku je nicméně dále uvedeno, že z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky. Umožňuje napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].

9. Přitom ani jedna z uvedených podmínek v případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce není splněna, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení (o řádném či mimořádném opravném prostředku a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí, resp. rozhodnutí kvazimeritornímu - např. rozhodnutí o vazbě, předběžné opatření apod.).

10. Ústavní soud připouští, že insolvenční řízení podle insolvenčního zákona je svou povahou specifické. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2906/22 ze dne 21. 3. 2023, body 10 a 13, připustil možnost přezkumu námitky podjatosti. Takový způsob nicméně, jak uvedl v bodě 13, umožnil proto, že ústavní stížnost byla částečně přípustná "a s ohledem na možnost, že namítaná podjatost soudce se mohla v těchto napadených rozhodnutích (vůči nimž již není přípustný žádný opravný prostředek a jejichž případná náprava tak již není možná) manifestovat, dovodil Ústavní soud pro účely nynějšího posouzení přípustnost ústavní stížnosti i proti usnesení vrchního soudu, jímž soudce [...] nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné insolvenční věci." V uvedené věci tak byl přezkum námitky podjatosti přípustný, neboť uvedené rozhodnutí, s jehož přezkumem námitku podjatosti stěžovatel spojil, bylo způsobilé se negativně projevit v jeho právní sféře.

11. V nyní řešené věci nicméně uvedené neplatí. Stěžovatelé se brání toliko proti samotnému rozhodnutí o nepodjatosti, které ovšem, jak je uvedeno výše, není samo o sobě způsobilé se negativně projevit v jejich právní sféře. Za dané situace proto ústavní stížnost stěžovatelů směřující toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu proti rozhodnutí, kterým se určuje, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci vedené před krajským soudem, není přípustná, neboť není naplněna výše uvedená výjimka.

12. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost stěžovatelů odmítla jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) tamtéž]. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně Ústavní soud nerozhodoval, neboť věc projednal bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka