I.ÚS 1799/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Hausnera, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 23 Cdo 176/2026-434, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. září 2025 č. j. 29 Co 44/2025-397 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. září 2024 č. j. 15 C 112/2022-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Bohumila Hausnera a Jitky Procházkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se spolu s vedlejším účastníkem u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") domáhali určení vlastnického práva k vymezeným nemovitostem. Okresní soud napadeným rozsudkem jejich žalobu zamítl. K jejich odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka jako vadné odmítl. Dovolání obsahovalo pouze námitky směřující proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení, námitky proti hodnocení důkazů a předestření vlastní verze skutkového stavu. Dospěl proto k závěru, že dovolání nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že napadená rozhodnutí netrpí vadou opomenutého důkazu. Soudy ve svých rozhodnutích v posuzované věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly.

II. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele postupoval Nejvyšší soud nepřiměřeně formalisticky. Dovolání nebylo pouhou nahodilou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z jeho obsahu bylo dostatečně seznatelné, že dovolatelé zpochybňují právní závěry krajského soudu zejména v rovinách procesního práva, volného hodnocení důkazů, právního posouzení důkazní síly notářského zápisu a rozsahu domněnek spojených s veřejnou listinou a požadavků na zjištění skutečného stavu. Nejvyšší soud tak nesprávně uzavřel, že takto formulované dovolání žádnou právní otázku neobsahuje. Nejvyšší soud nadto sám ve svém odůvodnění věcně reagoval na námitku neprovedení revizního znaleckého posudku a uzavřel, že skutkový stav netrpí vadou opomenutého důkazu. Obecné soudy nedostatečně odůvodnily neprovedení stěžejních důkazů, přestože je stěžovatel navrhoval. Jejich provedení přitom bylo nezbytné. Hodnocení důkazů je vnitřně rozporné. Krajský soud nepřihlédl k námitkám zpochybňujícím veřejnou listinu, přestože tak měl učinit. Stěžovateli byla postupem soudů odepřena efektivní ochrana jeho majetkových a dědických práv.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní soud přitom subsidiaritu ústavní stížnosti nevnímá pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Pokud by stěžovatelem podané dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a v důsledku toho by nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal by efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).

7. Ústavní soud se proto nejprve zabýval tím, zda dovolání stěžovatele skutečně trpělo vadami, pro které je Nejvyšší soud odmítl. Především je nutné zdůraznit, že dovolání je na samé hranici jeho projednatelnosti. S Nejvyšším soudem se lze ztotožnit, že jeho obsahem je v převážné míře pouhá polemika se závěry obecných soudů. Na druhou stranu v něm je obsažena i námitka opomenutých důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře k otázce opomenutých důkazů opakovaně uvedl, že pokud Nejvyšší soud odmítá dovolání s konstatováním, že vada opomenutých důkazů nemůže založit jeho přípustnost, nerespektuje tím své ústavní povinnosti podle čl. 4 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1007/25, bod 28, nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23, bod 36, nebo nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14, bod 28 a násl.). Uvedené tak mělo být dostatečným podkladem pro kvazimeritorní posouzení dovolání.

8. Nejvyšší soud navzdory svému závěru o vadnosti dovolání námitku opomenutých důkazů kvazimeritorně (byť stručně) přezkoumal. Stěžovatelům tak umožnil napadnout ústavní stížností i rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, neboť za tohoto stavu nebude kvazimeritorní přezkum ústavní stížnosti v celém jejím rozsahu v rozporu se zásadou subsidiarity (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 62 a násl.). Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížnost je v celém rozsahu přípustná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především, že obecné soudy opomněly jím navrhované důkazy, resp. že okresní soud a krajský soud neprovedly stěžejní důkazy, které mohly zásadně ovlivnit výsledek věci, aniž by tento postup přesvědčivě odůvodnily. Dále namítá, že soudy "hodnotily důkazy selektivně a zásadní rozpory překlenuly spíše úvahou než spolehlivě zjištěným skutkovým stavem".

10. Jde-li o námitku opomenutých důkazů, ztotožňuje se Ústavní soud s Nejvyšším soudem (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 18). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že procesním právům účastníka řízení odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23, bod 29, nebo nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17). V tomto ohledu obecné soudy uvedeným požadavkům dostály. Z jejich rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů nepřistoupily k provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů jak ohledně antedatace (srov. zejména body 30 a násl. rozsudku krajského soudu), tak ohledně psychického a rozumového stavu zůstavitele (body 72 a násl. rozsudku okresního soudu, resp. bod 38 rozsudku krajského soudu). Argumentace stěžovatele v tomto ohledu směřuje k jinému hodnocení důkazů, než jak je hodnotily obecné soudy, což nesvědčí o vadě opomenutých důkazů ve smyslu výše uvedené judikatury. Ze zásad spravedlivého procesu totiž nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Právě obecné soudy jsou povinny a současně oprávněny zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (srov. nález ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 1474/24, bod 15).

11. Jde-li pak o námitky vztahující se k hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že Ústavní soud do procesu dokazování nezasahuje, je-li provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud ale obecné soudy některé důkazy náležitě nezhodnotí, zjištěný skutkový stav nevyplývá z provedených důkazů, nebo jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, dojde k porušení práva na soudní ochranu, což je důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1566/23, bod 17, nebo ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, bod 28). Takové okolnosti ale z posuzované věci nevyplývají. Stěžovatel svou argumentaci staví zejména na vlastním hodnocení provedených důkazů, resp. vlastních skutkových tvrzeních. Obecné soudy se jeho argumentací dostatečně zabývaly. Krajský soud podrobně vysvětlil, jakým způsobem důkazy hodnotil, včetně toho, z jakých důvodů nepovažoval zpochybnění veřejné listiny (notářského zápisu) za dostatečné (zejm. body 34 a násl. rozhodnutí krajského soudu).

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ten vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí osud ústavní stížnosti.

13. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu