I.ÚS 1814/11
V PLATNOSTI- NS 7 Tdo 244/2011
- ÚS I.ÚS 1814/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako podanou po uplynutí zákonné lhůty. Posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci před zavedením nového systému dovolání. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo nepřípustné, protože bylo vyhlášeno před zákonem, který jej umožnil. Soud se opřel o § 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, čj. 7 Tdo 244/2011 - 22, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 3 T 21/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností M. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dva roky. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu tří let. O jeho odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97. Dovolání stěžovatele pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2011, čj. 7 Tdo 244/2011 - 22, jako nepřípustné. Stěžovatel tvrdil, že označené usnesení odvolacího soudu mu bylo doručeno až dne 30. 9. 2010 a rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2011. V této souvislosti doplnil, že v roce 1998 mu byl trest, uložený rozsudkem soudu prvního stupně, prominut na základě rozhodnutí prezidenta republiky o použití amnestie. K samotnému trestnímu řízení uvedl, že nebyl řádně poučen, nemohl klást otázky znalci, odvolací soud nepřečetl celou jeho obhajobu, soudy věc neprojednaly s náležitou péčí a po celou dobu bylo znát, že není zastoupen advokátem. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti návrhem podaným po lhůtě, stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které v tomto směru považuje za poslední prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Zcela nelogicky a v rozporu se zákonem o Ústavním soudu vidí porušení svých práv i v postupu odvolacího soudu; navrhl zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně, který ovšem není posledním rozhodnutím ve věci (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, k odstranění zmíněného rozporu mezi odůvodněním a petitem ústavní stížnosti a vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkoumání řízení jako celku. V projednávané věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, s poukazem na příslušná zákonná ustanovení, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možno podat až od 1. 1. 2002 a je přípustné proti rozhodnutí soudu druhého stupně, které bylo vyhlášeno a nabylo právní moci v době od 1. 1. 2002. Z tohoto důvodu není možno podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno a nabylo právní moci dne 1. 7. 1997, jak tomu bylo v projednávané věci. Takové dovolání je nepřípustné, a proto bylo odmítnuto. Ústavní soud neshledal v postupu a usnesení Nejvyššího soudu žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto směru odkazuje na svůj ustálený závěr vyslovený v usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/2002 (v usnesení Nejvyššího soudu nesprávně uvedeno sp. zn. II. ÚS 298/2002), který nemá důvod měnit, tedy že názor Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí, které nabylo právní moci před 1. 1. 2002, je ústavně souladný. Ústavní stížnost je tak v této části zjevně neopodstatněná. Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 6 To 229/97. Podle sdělení stěžovatele bylo mu toto usnesení doručeno údajně dne 30. 9. 2010. Obhájcem zastoupen nebyl. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím obecných soudů počala běžet dne 1. 10. 2010. Jelikož ústavní stížnost byla odeslána elektronicky až dne 20. 6. 2011 (viz protokol), jedná se v této části o návrh podaný po šedesátidenní zákonné lhůtě, tedy zjevně opožděně [§ 72 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.