I.ÚS 182/99
Sbírka: U 57/15 SbNU 319
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Ca 10/98 - 3
- ÚS I.ÚS 182/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána mimo lhůtu stanovenou zákonem. Stěžovatel se domníval, že má právo na odvolání proti rozhodnutí obecného soudu ve věci přezkoumání správního rozhodnutí. Soud však upozornil, že v tomto případě jde o jednoinstanční řízení, kde odvolání není přípustné. Návrh byl proto odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatele ing. D. M., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze 2 ze dne 19. 2. 1999, čj. 28 Ca 10/98 - 3, takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel napadá shora citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o jeho "odvolání" proti usnesení téhož soudu ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že se odmítne návrh, který byl podán po lhůtě stanovené zákonem. V dané věci jde o situaci, kdy stěžovatel napadá soudní rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o jeho "odvolání" proti usnesení soudu ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Jak ale správně argumentuje Městský soud v Praze - a ostatně se jedná o věc notoricky známou - proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů - není přípustné odvolání (kromě několika vzácných výjimek, o kterou se ovšem nejedná). Jde tedy o řízení jednoinstanční. Eventuální rozhodnutí obecného soudu ve správním soudnictví, o kterém se účastník řízení domnívá, že porušuje jeho ústavní práva, lze pak napadat přímo návrhem u Ústavního soudu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci, neboť především z důvodu řádného odborného posouzení právních aspektů je zavedeno obligatorní právní zastoupení) mohlo a mělo být zřejmé, že obecný soud nemůže rozhodovat o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Pokud o takovém právním stavu (mylně a neoprávněně) stěžovatel pochyboval a neexistujícího práva využil, měl přesto vedle "odvolání" podat v zákonem stanovené lhůtě i ústavní stížnost (určitou analogii srov. I. ÚS 22/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 311 a násl.). Ústavní stížnost však byla podána až ve lhůtě šedesáti dnů od doručení usnesení Městského soudu v Praze o "odvolání". Původní (prvoinstanční) rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 16. 12. 1998, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 15. 2. 1999, nicméně návrh byl předán k poštovní přepravě dne 8. 4. 1999. Jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 1999 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.