I.ÚS 1821/12
V PLATNOSTI- KS Ostrava 45 T 9/2010
- VS Olomouc 5 To 34/2011
- NS 11 Tdo 1250/2011
- ÚS I.ÚS 1821/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výsledkem sporu, protože stěžovatel opakoval námitky, které již obecné soudy řádně zvážily. Ústavní soud nesmí zasahovat do skutkových závěrů soudů v prvním stupni, pokud nejde o extrémní nesoulad mezi důkazy a rozhodnutím. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, se sídlem Kateřinská 5, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1250/2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), který ústavní stížností rovněž napadá, shledán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. i) trestního zákoníku, oba spáchanými formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatel uvádí, že nepopírá, že se v rozsudcích popsaného jednání vůči poškozenému dopustil, avšak tvrdí, tak nečinil s úmyslem jej usmrtit. Připomíná, že u rozlišení trestného činu vraždy a těžkého ublížení na zdraví hraje významnou roli volní složka (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 9 Tz 34/99 či ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1501/2008). S touto otázkou se soudy všech stupňů dostatečně nevypořádaly. V této souvislosti upozorňuje, že znalkyně PhDr. K. jej popisuje jako osobu, jehož intelektová kapacita je spíše na dolní hranici průměru, a konstatovala u něj i malou schopnost vnímat signály případného hrozícího nebezpečí (protokol z HL ze dne 3-4. 2. 2011 str. 13). Navíc se dle znalců nacházel v době spáchání trestného činu ve stavu střední až těžké opilosti. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem zaručené čl. 8 odst. 2 a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, avšak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje pouze takové námitky, se kterými se již obecné soudy řádně vypořádaly, kdy v tomto směru lze odkázat zejména na str. 10-12 rozsudku vrchního soudu a str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k způsobu jednání stěžovatele vůči poškozenému, včetně jeho značné brutality, lze srozumění s jeho možným usmrcením bezpečně dovodit. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2013 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.