I.ÚS 1827/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Hlavenkové, Zdeňka Hlavenky a Zdeňka Hlavenky, zastoupených Mgr. Ondřejem Maršálkem, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026 č. j. 22 Cdo 32/2026-494, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2025 č. j. 71 Co 108/2025-453, 71 Co 109/2025 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. října 2024 č. j. 10 C 196/2023-295, ve spojení s usnesením ze dne 19. 11. 2024 č. j. 10 C 196/2023-301, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Petry Ježové, Ing. Radka Bednáře, Ing. Martina Bednáře, Bc. Jany Kaniové, Mgr. Jiřího Kania, Aleny Strýčkové, Romana Strýčka a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se před Okresním soudem ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhali určení existence služebnosti stezky, průhonu a cesty na pozemcích vedlejších účastníků. Okresní soud žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako vadné odmítl. Obsahem dovolání byla pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Stěžovatelé v něm nijak neformulovali konkrétní právní otázku ani neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují za naplněný.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Podle stěžovatelů předmětem řízení nebylo pouze posouzení běhu promlčecí doby, ale především určení existence historicky vzniklé služebnosti, která podle tvrzení stěžovatelů vznikla již na základě trhové smlouvy z roku 1876 a byla řádně vložena do pozemkové knihy. Obecné soudy však svá rozhodnutí postavily téměř výhradně na promlčení práva vykonávat služebnost. Krajský soud nevysvětlil, proč důkazy, které stěžovatelé předložili, nejsou relevantní. Obecné soudy dostatečně nezohlednily ochranu právní jistoty, k jejíž ochraně veřejná evidence nemovitostí slouží. V důsledku pochybení orgánů veřejné moci bylo porušeno i legitimní očekávání a obecné soudy stěžovatelům neposkytly ochranu jejich tvrzeným majetkovým právům.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V kontextu judikatury Ústavního soudu není subsidiarita ústavní stížnosti pojímána pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovateli podané dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a v důsledku toho nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (srov. bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nevyčerpali efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).

7. Ve zbytku (tj. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. V právě posuzované věci je klíčové posouzení, zda postup Nejvyššího soudu, který jako vadné odmítl dovolání stěžovatelů, v důsledku čehož nepokračoval v dovolacím řízení, byl ústavně konformní.

9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání. Nejde ani o právo absolutní, a jako takové může podléhat zákonným omezením (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 14, nebo nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 14). Přístup k dovolacímu soudu tak může být zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to co do formy i obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a tuto vadu stěžovatel neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 25 a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

10. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit, a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Dovolatel tak musí seznatelným způsobem vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (srov. nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21, bod 27).

11. Ústavní soud si od okresního soudu vyžádal dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že dovolání skutečně vymezení přípustnosti odpovídající výše uvedené judikatuře neobsahuje. Stěžovatelé v něm pouze polemizují se skutkovými a právními závěry krajského soudu a okresního soudu. Na tom nic nemění ani dvě v něm uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť z argumentace stěžovatelů pouze vyplývá, že neměla být městským soudem aplikována. Stěžovatelé však v tomto ohledu neformulují otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a takovou judikaturu stěžovatelé ostatně neuvádějí), resp. která by byla v judikatuře řešena rozporně nebo by se tato judikatura měla změnit, resp. nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vůbec řešena. Ostatně, stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči postupu Nejvyššího soudu neuvádějí.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (bod 6) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu