I.ÚS 1830/10
V PLATNOSTI- MS Praha 5 Ca 349/2006-39
- NSS 1 Afs 10/2010-71
- ÚS I.ÚS 1830/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení základních práv. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, které stanoví omezení pravomoci Ústavního soudu. Rozhodnutí nižších soudů bylo považováno za ústavně přijatelné, protože hodnocení důkazů odpovídalo procesním pravidlům. Soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala skutkové předpoklady pro nárok na odpočet DPH.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROBSTAV, s. r. o., IČ 27066550, se sídlem Podskalská 6/408, 128 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 1 Afs 10/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 5 Ca 349/2006 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 145686/05/002513/8263, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 2. Proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 5 Ca 349/2006 jako nedůvodná zamítnuta, když městský soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat správnost údajů na předmětné faktuře a nelze ji tak uznat za daňový doklad prokazující nárok stěžovatelky na odpočet DPH. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 1 Afs 10/2010 jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že orgány moci veřejné neprovedly jí navrhované důkazy výslechem svědků a další v řízení provedené důkazy nesprávně hodnotily, když na jejich základě dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407). Ústavní soud konstatuje, že finanční ředitelství a zejména obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky, když obecné soudy při přezkumu rozhodnutí správního orgánu dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH. Naopak, rozhodnutí městského soudu je dostatečně vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak přesvědčivě a ústavně konformně odpovídá na všechny námitky stěžovatelky, zejména ve vztahu k neprovedení stěžovatelkou navrženým důkazům. Ústavní soud uzavírá, že argumentace stěžovatelky se opírá o izolované hodnocení důkazů, když stěžovatelka u každého z nich jednotlivě dovozuje přípustnost jiného výkladu, přičemž zcela opomíjí, že tyto ve své vzájemné souvislosti vedou k logickému a konzistentnímu závěru o neuskutečnění zdanitelného plnění v takovém rozsahu, v jakém byl stěžovatelkou nárokován. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2010 Ivana Janů předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.