I.ÚS 1841/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Okresní soud ve Zlíně, sídlem Dlouhé Díly 351, Zlín, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. května 2026 č. j. 60 Co 94/2026-1898, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a společnosti LIQUIDATORS v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V nynějším případě Ústavní soud již počtvrté v té samé věci posuzoval ústavní stížnost Okresního soudu ve Zlíně, vystupujícího v majetkové věci jako účastník občanskoprávního řízení, proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Obdobně jako v předcházejících řízeních shledal ústavní stížnost předčasnou a odmítl ji jako nepřípustnou (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2095/24, I ÚS 1422/20 a I. ÚS 1819/22).

I. Vymezení věci

2. V řízení, které stále probíhá před obecnými soudy, jde o spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, která je insolvenčním správcem společnosti EKO-UNIBAU a. s. Praha v likvidaci (dále jen "EKO-UNIBAU"). EKO-UNIBAU se žalobou podanou již dne 24. 10. 2008 domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 17 934 319 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela dne 25. 2. 1994 smlouvu, na jejímž základě provedla vedlejší účastnice stavební práce, které stěžovatelka neuhradila. Dle uzavřené smlouvy mělo být protiplněním převedení blíže specifikovaného pozemku stěžovatelky na vedlejší účastnici. Uvedená smlouva byla později rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006 č. j. 60 Co 218/2006-269 posouzena jako absolutně neplatná.

3. Ve věci již opakovaně rozhodoval Okresní soud v Kroměříži, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíne, Nejvyšší soud a třikrát Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2095/24, I ÚS 1422/20 a I. ÚS 1819/22). Stěžovatelka nyní napadá poslední usnesení krajského soudu, kterým opětovně zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka si je vědomá zásady subsidiarity ústavní stížnosti a toho, že proti zrušujícímu rozhodnutí je ústavní stížnost zásadně nepřípustná. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu však tvrdí, že by její ústavní stížnost měla být výjimečně přípustná, protože k zásahu do jejího práva na soudní ochranu došlo právě kasačním rozhodnutím a nápravy nelze dosáhnout jinak než jeho zrušením.

5. Podle stěžovatelky se nynější ústavní stížnost od předcházejících stížností v téže věci liší tím, že je vymezena užším a přesnějším způsobem. Na rozdíl od předchozích ústavních stížností stěžovatelka nyní nebrojí jen proti tomu, že krajský soud znovu věc vrátil okresnímu soudu ani obecně proti "soudnímu ping-pongu". Nyní namítá konkrétní a bezprostřední procesní následek napadeného usnesení. Stěžovatelka nenapadá napadené usnesení jen proto, že obsahuje nesprávný právní názor. Napadá jej proto, že samo vytvořilo závazný procesní režim dalšího řízení, v němž má okresní soud nejprve dokazováním a prostřednictvím znalce zjišťovat skutkový základ a kvantifikaci nároku, aniž byla vyřešena prioritní právní otázka, zda žaloba v uplatněné podobě může vůbec obstát při synallagmatické povaze § 457 občanského zákoníku z roku 1964.

6. Tuto újmu okresní soud odstranit nemůže, protože je právním názorem krajského soudu vázán. Nezasáhne-li nyní Ústavní soud, bude okresní soud nucen zadat znalecké dokazování a vést další řízení v mezích procesního nastavení, které je samo tvrzeným protiústavním zásahem. Nápravy tedy nelze dosáhnout jinak než zrušením napadeného usnesení.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

7. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud se obdobnou stížností zabýval již v minulosti, přičemž usnesením sp. zn. I ÚS 1422/20 ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou (pro předčasnost). Ve věci sp. zn. I. ÚS 1819/22 pak vydal usnesení, kterým ústavní stížnost odmítl jako částečně zjevně neopodstatněnou a zčásti opětovně jako předčasnou, a tedy nepřípustnou. Naposledy ve věci sp. zn. III. ÚS 2095/24 odmítl stížnost stěžovatelky jako předčasnou.

8. I nyní Ústavní soud posoudil ústavní stížnost nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, stejně jako dřívější stížnosti stěžovatelky, nepřípustná.

9. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávaném případě stále, stejně jako v dřívějších řízeních stěžovatelky před zdejším soudem, platí, že dosud nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto, neboť poslední usnesení okresního soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci nejsou splněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by bránily odmítnutí ústavní stížnosti pro předčasnost.

11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje zásah do svých subjektivních práv a porušení systému ochrany práv a oprávněných zájmů v právním státě v tom, že krajský soud vytvořil závazný procesní režim dalšího řízení, v němž má okresní soud nejprve dokazováním a prostřednictvím znalce zjišťovat skutkový základ a kvantifikaci nároku, aniž by vyřešil námitku stěžovatelky, že žaloba v uplatněné podobě nemůže obstát. Stěžovatelka se zjednodušeně řečeno domáhá ze strany Ústavního soudu hodnocení argumentace krajského soudu, který zavazuje k dalšímu postupu v řízení okresní soud, a s nímž stěžovatelka nesouhlasí. V této fázi však přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší, jeho zásah by byl vážným narušením dělby moci a principů právního státu. Z tohoto důvodu jsou podmínky uvedené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přísné a je nutno trvat na jejich restriktivním pojetí. Stěžovatelka namítá negativní zásah do svých práv, ale žádný z jí uvedených argumentů nesvědčí o tom, že by její stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Nutno poznamenat, že stěžovatelka nesporně čelí v důsledku opakovaného rušení soudních rozhodnutí zátěži. Bez hodnocení příčin opakovaného rušení rozhodnutí okresního soudu krajským soudem lze označit tento stav za negativní a obecně snižující důvěru v řádný chod soudů. To však samo o sobě nesvědčí o splnění podmínek pro výjimečný postup Ústavního soudu v podobě jeho zásahu do řízení, které není ze strany obecných soudů ukončeno.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka musí k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv nejprve využít zákonných procesních prostředků, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka