I.ÚS 1860/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Davida Fořta, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 1320, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 94/2024-B-59 ze dne 28. 4. 2026, Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 382/2024-B-33 ze dne 3. 6. 2024 a Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 66 INS 12558/2023-B-23 ze dne 14. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Zdeňka Zástěry, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Plzni III. výrokem v záhlaví označeného usnesení schválil oddlužení vedlejšího účastníka (dlužníka) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

2. K odvolání stěžovatele (věřitele č. 10) Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu.

3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že předestřené právní otázky vrchní soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Případně stěžovatel namítal vady, které Nejvyšší soud přezkoumává jen u přípustného dovolání.

4. Stěžovatel má za to, že výše uvedená usnesení porušují jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval jeho námitkami a vznesené právní otázky z velké části pominul. Stěžovatel trvá na tom, že vedlejší účastník sledoval návrhem na oddlužení nepoctivý záměr. Nejvyšší soud se však nezabýval důvody, v nichž stěžovatel spatřuje upřednostnění jiných věřitelů vedlejším účastníkem, a rezignoval na svou funkci ochránce základních práv a sjednocovatele judikatury. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituloval dovolací otázky, v nichž shledává nesprávné právní posouzení věci vrchním soudem, a uzavřel, že s nimi Nejvyšší soud nevypořádal.

5. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavněprávní argumentaci, nýbrž opakovanou polemiku s rozhodnutím o oddlužení, zaměřenou pouze na usnesení Nejvyššího soudu. Přestože je stěžovatel přesvědčen, že Nejvyšší soud jeho stěžejní námitky pominul, není tomu tak. Nejvyšší soud stručně ale přesvědčivě vysvětlil, proč není usnesení vrchního soudu v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud shledal, že se Nejvyšší soud dovolacími otázkami zabýval a žádnou podstatnou nepominul. Stěžovatel opakovaně tvrdí skutečnosti, které se odehrály před počátkem posuzovaného insolvenčního řízení a u nichž soudy řádně odůvodnily, že nejsou pro nynější řízení relevantní, případně z nich nelze dovozovat závěry, které činí stěžovatel. Není úkolem Ústavního soudu ani otázkou ústavního práva věcně hodnotit poctivost jednání vedlejšího účastníka, jsou-li závěry soudů důkazně podloženy a smysluplně odůvodněny.

8. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel nepředložil principiální či věcnou otázku ústavního práva, nýbrž toliko rozporoval odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je však procesním, nikoli meritorním rozhodnutím, v němž postačuje stručné odůvodnění závěru, proč Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným. Také toto stručné odůvodnění musí splňovat základní ústavněprávní požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Takovou podmínkou však v daném případě není podrobné a komplexní vypořádání všech aspektů dovolacích otázek (jak patrně stěžovatel očekával), je-li z hlavních důvodů odmítnutí zřejmé, proč se dovolání odmítá, a že by podrobnější argumentace na výsledku ničeho nezměnila. Těmto základním požadavkům Nejvyšší soud dostál.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu