I.ÚS 1883/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Danielem Hornem, advokátem, sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 7/2026-805 ze dne 31. 3. 2026, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 166/2025-746 ze dne 25. 8. 2025 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 1 T 15/2024-696 ze dne 28. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů v trestní věci stěžovatele, jež jsou specifikována v záhlaví.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu znásilnění. Okresní soud mu uložil trest odnětí svobody ve výměře pěti roků a současně zabezpečovací detenci.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele i státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a napadeným rozsudkem ve věci znovu rozhodl. V otázce viny i trestu odnětí svobody přitom rozhodl stejně jako okresní soud, byť při stanovení výměry trestu vyšel z částečně odlišných východisek. Namísto zabezpečovací detence však vedle trestu odnětí svobody uložil stěžovateli ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.

4. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl.

5. Před vydáním nyní napadených rozhodnutí ve věci stěžovatele rozhodoval okresní soud v nesprávném obsazení, přičemž toto pochybení bylo zjištěno a napraveno po stěžovatelově druhém odvolání ve věci na základě jeho námitky. Po zjištění tohoto pochybení a přikázání věci zákonnému soudci byl stěžovatel propuštěn z vazby. V separátním řízení vedeném u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 11 L 90/2024 byl posléze umístěn do ústavní zdravotnické péče (bez svého souhlasu) a více než jeden rok pak strávil na uzavřeném oddělení v Psychiatrické nemocnici Dobřany. Krajský soud při stanovení výměry trestu sice na jedné straně započetl dobu strávenou ve vazbě, avšak nepřihlédl k době nedobrovolné hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Právě proti tomuto aspektu věci brojí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"). Kromě toho tvrdí i porušení čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny. Činí tak ovšem bez bližší argumentace, přičemž z kontextu ústavní stížnosti není zcela zřetelné, čím mělo být porušeno pravidlo, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, či zásada presumpce neviny.

7. Konečně stěžovatel namítá i porušení práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny, což je též jediná námitka, kterou v ústavní stížnosti blíže rozvádí. Tato námitka se podle stěžovatele váže ke shora rekapitulovanému problému nesprávně obsazeného soudu a jeho následkům. Stěžovatel zdůrazňuje, že řízení bylo zpočátku vedeno nesprávně obsazeným soudem, přičemž toto pochybení bylo napraveno až více než sedm měsíců po podání obžaloby. Tehdy krajský soud mj. zrušil předchozí rozhodnutí okresního soudu a rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Stěžovatel však nebyl reálně propuštěn na svobodu, nýbrž byl umístěn do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, kde pobýval více než rok, než byl na základě pravomocného rozsudku převezen do výkonu trestu. Stěžovatel tvrdí, že během svého pobytu v psychiatrické nemocnici nebyl nijak léčen, neměl možnost vycházek mimo uzavřené oddělení a fakticky se jednalo o nahrazení vazby, ze které musel být stěžovatel propuštěn v důsledku předchozího pochybení okresního soudu. Doba pobytu v psychiatrické nemocnici nebyla v rámci rozhodování o trestu soudy nijak zohledněna, což stěžovatel považuje za jednání porušující čl. 8 Listiny.

8. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že formálně právně jsou rozhodnutí soudů napadená touto ústavní stížností v pořádku, avšak fakticky nastala situace, kdy byl omezen na svobodě způsobem srovnatelným s vazbou bez možnosti započtení tohoto omezení do uloženého trestu. Tato situace navíc nastala nikoli v důsledku jednání stěžovatele, ale v důsledku předchozího pochybení soudu prvého stupně, kde rozhodoval nezákonný soudce, a pokud by nedošlo k pochybení při určení soudce, jenž bude věc vyřizovat, nikdy by daná situace nenastala.

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

9. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud částečně příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. Pouze částečnou příslušnost k projednání návrhu konstatoval Ústavní soud proto, že napadený rozsudek okresního soudu byl krajským soudem zrušen; krajský soud pak znovu rozhodl o vině a trestu stěžovatele. Zrušené rozhodnutí již nelze znovu zrušit (jak stěžovatel požaduje), a proto Ústavní soudu není v tomto rozsahu k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud ve zbylém rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím uplatnil v podstatě pouze jednu specifickou námitku - totiž že nezohlednění hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech při stanovení výměry trestu odnětí svobody porušuje jeho právo na osobní svobodu. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

13. V prvé řadě nelze akceptovat stěžovatelův argument, že shora popsaná situace nastala "v důsledku předchozího pochybení soudu". To, že stěžovatel byl sedm měsíců ve vazbě na základě rozhodnutí nesprávně obsazeného soudu, je nepochybně porušením jeho práv. Toto porušení práva na zákonného soudce však již bylo v rámci trestního řízení odstraněno. Navíc má stěžovatel nárok domáhat se náhrady újmy způsobené (případnými) průtahy v řízení, resp. nepřiměřenou délkou řízení v důsledku toho, že se v jeho věci sedm měsíců vedlo řízení "zbytečně". To však nemůže být řešeno v rámci přezkumu odsuzujících rozhodnutí v trestní věci vydaných již správně obsazenými soudy, nýbrž ve zvláštním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

14. Pokud se týče započtení nezákonné vazby, považuje Ústavní soud za klíčové, že krajský soud nezákonnou vazbu do trestu uloženého stěžovateli započetl. Korigoval tak zjevně nesprávný - a ústavně nekonformní - právní názor okresního soudu, podle něhož fakticky vykonanou vazbu do trestu započítat nelze, byl-li do ní stěžovatel vzat protiprávně (srov. bod 26 rozsudku krajského soudu, resp. bod 41 rozsudku okresního soudu).

15. Stěžovatel však nemá zákonný ani ústavní nárok na to, aby do trestu byla započítána či při stanovení výměru trestu jinak zohledněna jeho následná hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Do psychiatrické nemocnice byl stěžovatel umístěn v rámci detenčního řízení (vedeného u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 11 L 90/2024), tedy řízení podle zákona zvláštních řízeních soudních, jež se s trestním řízením míjí co do podstaty i účelu. Je sice logické, že soud rozhodl o umístění do psychiatrické nemocnice mj. i proto, že stěžovatel by se jinak pohyboval na svobodě (dokud byl stěžovatel ve vazbě, postrádalo by takové rozhodnutí smysl). Účel, povaha i specifický režim hospitalizace v psychiatrické nemocnici se však od vazby velmi podstatně odlišuje. Ústavní soud proto nemá žádných námitek proti rozhodnutí zákonodárce, který možnost započtení do trestu omezil na případy vymezené v § 92 trestního zákoníku, tj. v zásadě na vazbu (popř. jiná zajišťovací opatření jako povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, sankci uloženou jiným orgánem apod.). To, že při stanovování výměry trestu nejsou zohledňovány jiné instituty omezení osobní svobody (například i zajištění cizince či jiné administrativní detence), je jen logickým důsledkem jejich odlišné povahy a účelu.

16. Stěžovatel navíc tvrdí, že v psychiatrické léčebně nebyl léčen, a že se i proto jednalo o jakousi náhradu vazby. Zůstává však v rovině tohoto konstatování, které ani náznakem nespecifikuje. Má-li stěžovatel za to, že jeho léčba během hospitalizace neprobíhala lege artis, či že snad dokonce byl fakticky držen v jakémsi vazebním režimu a hospitalizace byla pouze zástěrkou, může se náhrady vzniklé újmy domáhat v civilním řízení. V něm by soud mohl přihlížet i k obsahu zdravotnické dokumentace psychiatrické nemocnice. V rámci přezkumu (výměry) trestu uloženého v trestním řízení však tato otázka ze shora uvedených důvodů není relevantní.

17. Ústavní soud tudíž uzavírá, že správní soudy svými napadenými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud návrh v části směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu