I.ÚS 1896/21
V PLATNOSTI- MS Praha 36 Co 24/2021-308
- ÚS I.ÚS 1896/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka neprošla všemi procesními prostředky, které zákon poskytuje. Podání dovolání k Nejvyššímu soudu znamená vyčerpání možností ochrany práv před jinými soudními orgány. Zásada subsidiarity vyžaduje, aby ústavní stížnost byla podána až po vyčerpání všech standardních procesních prostředků. Soud se proto nezabýval podstatou nákladového výroku, protože jeho ústavní účelnost závisí na výsledku hlavního sporu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Prague1918 s.r.o., Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 24/2021-308 ze dne 8. 4. 2021, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na dotaz učiněný k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který byl v dané věci soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Novelou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle § 243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§ 243c o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.). Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že dovolatel nenapadne dovoláním výrok o nákladech řízení, byť tak učinit mohl a měl, a nevyčerpal procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§ 242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit. Za procesní situace, kdy stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další). Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2021 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.