I.ÚS 1910/14
V PLATNOSTI- VS Olomouc 3 Ko 1/2014-841
- ÚS I.ÚS 1910/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty, které bylo založeno na závažném pochybení správce výkonu své funkce. Soud uznal, že konkursní a odvolací soud správně vyhodnotily skutkové základy pro zproštění správce podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud se nezabýval opětovným posouzením skutečností, protože rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a nevykazovala zjevné porušení práva na spravedlivý proces. Výsledkem bylo potvrzení, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Lindovského, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Olomouc, Krapkova 1159/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2014 č. j. 3 Ko 1/2014-841, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou dne 3. 6. 2014 se Ing. Jan Lindovský (dále též jen "správce konkursní podstaty" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty vydané v konkursním řízení na majetek úpadce Progres 3001 s.r.o., se sídlem Melč (dále jen "úpadce"). II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 24. 3. 2003 usnesením č. j. 13 K 36/2002-20 Krajský soud v Ostravě (dále jen "konkursní soud") prohlásil na majetek úpadce konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. Jana Lindovského. Dne 8. 11. 2013 usnesením č. j. 13 K 36/2002-751 konkursní soud zprostil dosavadního správce konkursní podstaty Ing. Jana Lindovského jeho funkce (výrok I), správkyní konkursní podstaty úpadce ustanovil JUDr. Kateřinu Martínkovou (výrok II), a dosavadnímu správci konkursní podstaty uložil, aby předal novému správci konkursní podstaty veškeré písemnosti související s konkursním řízením a informoval jej o dosavadním průběhu konkursního řízení ve stanovené lhůtě (výrok III). Konkursní soud konstatoval, že dosavadní správce činil a činí kroky ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě úpadce v přímém rozporu s povinností, kterou mu uložil konkursní soud při výkonu dohledové funkce usnesením ze dne 6. 5. 2013 č. j. 13 K 36/2002-726, čímž hrubým způsobem porušil povinnosti správce dle ustanovení § 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Dne 28. 2. 2012 usnesením č. j. 3 Ko 1/201-841 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání Ing. Jana Lindovského usnesení konkursního soudu ze dne 8. 11. 2013 č. j. 13 K 36/2002-751 ve výroku I potvrdil. V podrobném odůvodnění se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami bývalého správce konkursní podstaty a uzavřel, že se jmenovaný v průběhu řízení dopustil závažného pochybení, které lze subsumovat pod pojem důležité důvody dle ust. § 8 odst. 6 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež vedou ke zproštění funkce správce konkursní podstaty. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že unesením odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 3 Ko 1/2014-841 bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a svá tvrzení blíže rozvedl. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozporné se zákonem o konkurzu a vyrovnání, postup odvolacího soudu byl nepředvídatelný a ústavně nekonformní, a rozhodnutí bylo zcela nedostatečně odůvodněno. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. K aktivní legitimaci správce konkursní podstaty k podání ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci aktivně legitimován jen účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Nejvyšší soud České republiky ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 7. 1998 uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce [srov. bod XIX. stanoviska, str. 185 (361)]. Obdobně jako v občanském soudním řízení v případě znalců nebo tlumočníků je ovšem nezbytné zacházet se správcem jako s účastníkem řízení, jde-li o nároky, jež se ho týkají. Tak je tomu např. při rozhodování o odměně správce konkursní podstaty nebo v případě rozhodnutí, kterým soud zprošťuje správce výkonu funkce. Ústavní soud toto stanovisko při posuzování aktivní legitimace správce konkursní podstaty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým soud zprostil správce výkonu funkce, v projednávaném případě akceptoval (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001 29 Cdo 2291/99, dostupné na http://www.nsoud.cz). IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci v otázce, zda byly dány důležité důvody pro zproštění funkce správce konkursní podstaty úpadce ve smyslu § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání, a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí odvolacím soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel převážnou část v ústavní stížnosti obsažených námitek již dříve uplatnil v odvolání a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, jak zjevně plyne z odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel tak polemizoval se skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, na základě nichž konkursní soud i odvolací soud dospěly k závěru, že se v průběhu konkursního řízení dopustil závažného pochybení, které lze subsumovat pod pojem důležité důvody dle ustanovení § 8 odst. 6 věty první, zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. K nesouhlasu s právním posouzením skutkových zjištění konkursním soudem a odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury je požadavkem spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž byla založena [srov. nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06(N 132/42 SbNU 57)]. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. V projednávaném případě byl stěžovatel zproštěn funkce správce z důležitých důvodů, jež musely být vyjádřeny v odůvodnění soudních rozhodnutí. Z výše již citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mj. vyplývá, že podle konkursního soudu dosavadní správce činil a činí kroky ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě úpadce v přímém rozporu s povinností, kterou mu uložil konkursní soud při výkonu dohledové funkce usnesením ze dne 6. 5. 2013 č. j. 13 K 36/2002-726, čímž hrubým způsobem porušil povinnosti správce. Se závěry konkursního soudu se ztotožnil i soud odvolací, jak plyne z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 22. 4. 2010. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodnutí konkursního i odvolacího soudu byla dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodněna a tvrzení stěžovatele namítající opak byla zjevně neopodstatněná Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.