I.ÚS 1910/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2026 č. j. 39 Co 2/2026-439 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 2025 č. j. 50 P 13/2025-382, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a D. B. a nezletilé S. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí opatrovnických soudů. Obecné soudy podle něj při stanovování vyživovací povinnosti vůči jeho dceři nedostatečně zjistily jeho majetkové poměry, a tím porušily jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem mimo jiné svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice (matky) a zavázal stěžovatele (otce nezletilé) k placení výživného na nezletilou ve výši 5 000 Kč měsíčně. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby pro trestní stíhání vedené pro trestnou činnost směřující zejména proti vedlejší účastnici (matce). Současně provedl dokazování ohledně oprávněných potřeb nezletilé a majetkových poměrů obou rodičů, ale majetkovou situaci stěžovatele považoval za pochybnou. Stěžovatel totiž nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit své pracovní aktivity ani příjmy a nepředložil žádné listiny dokládající jeho majetkové poměry, přestože na jeho bankovních účtech byly před vzetím do vazby evidovány četné transakce v řádu několika milionů korun. Obvodní soud dále zjistil, že stěžovatel v průběhu řízení daroval svůj nemovitý majetek své matce a že rodina dříve žila na vysoké životní úrovni. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatel měl k dispozici značné finanční prostředky a vzhledem ke svým dřívějším, stěžovatelem tvrzeným, vysokým příjmům pravděpodobně disponuje úsporami, z nichž může takto stanovené výživné hradit.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že zvýšil vyživovací povinnost stěžovatele vůči nezletilé na 6 500 Kč měsíčně a v návaznosti na to změnil i výši nedoplatku na výživném. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku znovu zdůraznil, že se stěžovatel svým úmyslným jednáním, pro které na něj byla uvalena vazba a následně uložen trest odnětí svobody, objektivně zbavil možnosti plnit svou vyživovací povinnost, což dle ustálené judikatury nelze klást k tíži nezletilé, pročež je při rozhodování o vyživovací povinnosti nutno přihlížet k celkovým majetkovým poměrům stěžovatele před jeho vzetím do vazby. Městský soud rovněž připomněl, že není třeba, aby soud při svém rozhodování majetek povinného rodiče exaktně vyčísloval, neboť postačí, aby majetkovou situaci zjistil natolik určitě, aby byl schopen si o ní učinit dostatečně přesnou představu. Dále se městský soud ztotožnil stran majetkové situace stěžovatele se závěry obvodního soudu a stran odůvodněných potřeb nezletilé zohlednil nad rámec její útlý věk a to, že dochází na terapie u psychologa. Městský soud proto uzavřel, že odůvodněným potřebám nezletilé, jakožto i schopnostem a možnostem stěžovatele před jeho vzetím do vazby a majetkovým poměrům vedlejší účastnice (matky) odpovídá vyživovací povinnost stěžovatele vůči nezletilé ve výši 6 500 Kč měsíčně.

4. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí městského a obvodního soudu ve výrocích o výživném. Namítá, že obecné soudy při stanovení výše jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé porušily jeho ústavně zaručená práva, neboť nezohlednily skutečnost, že v důsledku vzetí do vazby a následného výkonu trestu odnětí svobody nemá žádné příjmy. Zároveň vytýkal obecným soudům, že při posuzování jeho majetkových poměrů vycházely pouze z domněnek a hypotetických úvah, aniž by dostatečně uvedly, jaké konkrétní skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů považovaly za rozhodné. Podle stěžovatele proto napadená rozhodnutí vykazují znaky svévole a vybočují z ústavních požadavků práva na spravedlivý proces.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli další instancí v systému obecných soudů. Jeho úkolem proto není přezkoumávat správnost jejich rozhodnutí ani nahrazovat jejich skutkové či právní závěry vlastními. Posouzení skutkového stavu, provádění a hodnocení důkazů i výklad a aplikace podústavního práva náleží v zásadě obecným soudům. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, je-li jejich rozhodování zatíženo kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

7. Ve věcech stanovení vyživovací povinnosti přitom Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů zdrženlivě. Posouzení schopností, možností a majetkových poměrů rodičů, stejně jako odůvodněných potřeb dítěte, je především věcí obecných soudů, které mají v kontradiktorním řízení odpovídající prostor pro provedení dokazování a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud proto do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, pokud jejich postup nebo závěry představují extrémní vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Takové pochybení však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.

8. K první námitce stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily stěžovatelovu vazbu a výkon trestu odnětí svobody, a že tedy byl a je osobou bez jakýchkoli příjmů, se Ústavní soud ztotožňuje s postupem obecných soudů. Při svém rozhodování postupovaly v souladu se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008, jejich postupu tak nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

9. K druhé námitce stěžovatele, podle níž obecné soudy neuvedly dostatečné dílčí závěry týkající se majetkových poměrů stěžovatele, z nichž při stanovení výše vyživovací povinnosti vycházely, Ústavní soud uvádí, že nelze dospět k závěru, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná či zatížená jinou ústavně relevantní vadou. Už obvodní soud ve svém rozhodnutí popsal, z jakých důkazů vycházel a jaké skutečnosti z nich při posouzení majetkových poměrů stěžovatele dovodil. Městský soud se s těmito zjištěními ztotožnil a poukázal na další okolnosti, které podle něj zdůvodňují potřebu zvýšení stanoveného výživného. Provedl důkazy ohledně nemovitého majetku stěžovatele (dle nichž v průběhu řízení nemovitosti převedl na svou matku) a mezi potřeby nezletilé zařadil i návštěvy terapeuta. Rozhodnutí odvolacího soudu ani nelze považovat za překvapivé, neboť proti výši výživného brojila matka odvoláním a hlavní podstatou jejich námitek bylo, že je přiznané výživné nízké. Stěžovatel měl dostatečnou možnost na otázku zvýšení výživného reagovat.

10. Současně nelze přehlédnout, že přesnější zjištění příjmové a majetkové situace stěžovatele bylo ztíženo zejména tím, že stěžovatel nepředložil žádné listiny, které by jeho tvrzení spolehlivě dokládaly, a nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit ani zdroj prostředků, z nichž před vzetím do vazby financoval svou vysokou životní úroveň, kterou nerozporoval. Ústavní soud pouze na okraj poukazuje na § 916 občanského zákoníku, který zakládá možnost stanovení vyživovací povinnosti na základě zákonné domněnky příjmů povinného rodiče, pokud neprokáže řádně své příjmy. Takový postup by mohl vést ke stanovení vyššího výživného, než jaké bylo uloženo hradit stěžovateli. Stanovenou výši výživného v tomto případě objektivně nelze ani považovat za excesivní.

11. Ústavní soud shledal, že obecné soudy při stanovení výše vyživovací povinnosti vycházely zejména z toho, že před vzetím do vazby a následným výkonem trestu odnětí svobody byl stěžovatel zjevně schopen hradit náklady spojené s uspokojováním odůvodněných potřeb nezletilé. Obecné soudy proto zohlednily konkrétní výdaje spojené s potřebami nezletilé na jejich základě následně stanovily výši vyživovací povinnosti. Z pohledu ústavněprávního přezkumu lze úvahy obecných soudů považovat za racionální a dostatečně podložené. Ačkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že soudy mohly blíže rozvést, jak dospěly k finální částce stanoveného výživného (tedy nejen poukázáním na obecné okolnosti, jež vzaly v potaz), nelze jen v tom spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

12. Ústavní soud proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu