I.ÚS 1952/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2026 sp. zn. 7 To 135/2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. února 2026 č.j. 29 T 46/2024-550, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 29 T 46/2024 jako zmocněnkyně poškozené, která byla zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Rozsudkem 29 T 46/2024-456 ze dne 12. 6. 2025 shledal obvodní soud obžalovaného vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a uložil mu povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.

3. Dne 19. 1. 2026 zaslala stěžovatelka obvodnímu soudu vyčíslení odměny a vynaložených nákladů zmocněnce zvlášť zranitelné oběti, přičemž celková odměna měla činit 240 790 Kč včetně DPH. Obvodní soud s vyčíslením stěžovatelky nesouhlasil a v záhlaví označeným usnesením jí přiznal odměnu ve výši 84 579 Kč včetně DPH. Podle obvodního soudu stěžovatelka pro úkony vykonané do 31. 12. 2024 aplikovala nesprávné ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, když vycházela z ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu, zatímco dle rozhodovací praxe měla s ohledem na přiznání nemajetkové újmy vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu pro úkony, které se týkaly uplatnění nároku poškozené na náhradu újmy (tzv. adhezní úkony), a z § 9 odst. 1 advokátního tarifu pro úkony, které se uplatnění nároku netýkaly (tzv. neadhezní úkony). Podle obvodního soudu stěžovatelka dále nesprávně rozlišovala mezi adhezními úkony (které jsou honorovány vyššími částkami) a neadhezními úkony.

4. Stěžovatelka brojila proti usnesení obvodního soudu stížností. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stížnosti v záhlaví označeným usnesením částečně vyhověl a nově stanovil odměnu stěžovatelky na 144 595 Kč včetně DPH. Podle městského soudu měl obvodní soud aplikovat toliko § 10 odst. 2 a 5 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025. Ztotožnil se však s názorem obvodního soudu, že stěžovatelka v rámci vyčíslení odměny nesprávně rozlišovala mezi adhezními a neadhezními úkony a nadhodnotila tak celkovou výši odměny.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v nepředvídatelném a neopodstatněném rozlišování právních úkonů, které v trestním řízení vykonala, na adhezní úkony a neadhezní úkony. Podle stěžovatelky vyložily obecné soudy ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu příliš formalisticky, když posoudily účast stěžovatelky na hlavním líčení dne 12. 11.2024, 6. 2. 2025, 11. 3. 2025 a 24. 4. 2025 jako neadhezní úkon, jelikož stěžovatelka zde nepřednesla návrh na náhradu nemajetkové újmy nebo závěrečnou řeč. Stěžovatelka namítá, že uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vyžaduje znalost kontextu celého trestního řízení včetně účasti na všech hlavních líčeních. Tyto úkony by tak neměly být posuzovány jako neadhezní. Stěžovatelka zároveň uvádí, že role zmocněnkyně není omezena pouze na uplatnění nároku náhrady škody nebo nemajetkové újmy. Její rolí je rovněž účinná ochrana dalších práv poškozené jako zvlášť zranitelné oběti. Namítaný postup obecných soudů tak zasahuje nejen do legitimních očekávání stěžovatelky stran přiznání mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, ale nepřímo také do práv zvlášť zranitelných obětí.

8. Námitky stěžovatelky především směřují do výkladu podústavního práva, konkrétně pravidel pro přiznání odměny zmocněnci zvlášť zranitelné oběti. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že výklad podústavního práva je věcí především obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud je navíc obecně velmi zdrženlivý v případech rozhodování o náhradě nákladů řízení a k zásahu přistupuje pouze výjimečně v případech zjevného excesu či extrémní libovůle (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 347/25, bod 8).

9. Ustanovení § 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, stanoví, že zvlášť zranitelné oběti mají nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce. Právní pomoc přitom zákon neomezuje pouze na uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Rolí zmocněnce je tak pomoc zvlášť zranitelné oběti v celém kontextu trestního řízení. Pro účely přiznání mimosmluvní odměny zmocněnci rozlišuje advokátní tarif tzv. adhezní a neadhezní úkony. Za adhezní úkony považuje ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 1. 2025) ty úkony, které jsou potřebné k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. V případě adhezních úkonů se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané peněžní částky, pokud je taková částka vyšší než v případě užití obecného ustanovení o odměně pro obhajobu v trestním řízení (§ 10 odst. 2 advokátního tarifu) nebo pokud taková částka nepřesahuje částku 500 000 Kč (v takovém případě se užije jako tarifní hodnota částka 500 000 Kč). Pro úkony zmocněnce, které přímo nesouvisí s uplatněním nároku poškozeného (neadhezní úkony), se pak užije obecné ustanovení § 10 odst. 2 advokátního tarifu, které stanoví výši tarifní hodnoty stejně jako při obhajobě, tedy podle horní sazby trestu odnětí svobody, který lze za projednávaný trestný čin uložit.

10. Ústavní soud se odměňováním zmocněnce poškozeného v trestním řízení zabýval již mnohokrát. Obecné soudy mají povinnost v rámci přiznání nákladů zmocněnci individuálně posuzovat účelnost vynaložených nákladů. Tu je nutné hodnotit nejen z hlediska potřebnosti provedených úkonů, ale také přiměřenosti výše náhrady za jeden právní úkon (nález Ústavního soudu ze 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 , bod 22). Přiznání nepřiměřeně vysoké náhrady nákladů s ohledem na celkovou částku přiznanou poškozenému a konkrétní okolnosti případu odporuje požadavku účelnosti (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 22; usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23, bod 11). Obecné soudy mají v tomto ohledu široký prostor pro úvahu, nicméně rozhodnutí o náhradě nákladů musejí řádně odůvodnit, včetně důvodů pro uplatnění moderačního práva (nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 24). Ústavní soud tak již v minulosti například aproboval postup, podle něhož obecné soudy stanovily pro nemajetkovou újmu náhradní tarifní hodnotu v případě, kdy by aplikace § 10 odst. 5 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024) vedla k určení odměny zjevně nepřiměřené okolnostem věci, zejména když by její výše výrazně převyšovala uplatněný nárok poškozených (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 313/25, body 6-8, či nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 23).

11. Ústavní soud však současně uznal, že adhezní řízení je svou povahou blízké občanskoprávnímu řízení o nároku poškozeného. Z toho důvodu by mezi odměnou zmocněnce poškozeného v trestním řízení a odměnou advokáta za zastupování v občanskoprávním řízení o témže soukromoprávním nároku neměly vznikat nedůvodné rozdíly. V nálezu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23, Ústavní soud shledal neústavním postup obecných soudů, podle něhož obecné soudy stanovily tarifní hodnotu pouze s přihlédnutím k nemajetkové újmě, aniž by jakkoliv reflektovaly také přiznanou majetkovou újmu. Ústavní soud sice nevyloučil moderaci výše odměny s ohledem na výše uvedenou judikaturu, nicméně za přiměřenější postup považoval redukci počtu úkonů právní služby, případně rozlišování povahy úkonů (tj. rozlišování úkonů na adhezní a neadhezní). Obdobně Ústavní soud argumentoval také v nálezu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, v němž se vyslovil proti snižování tarifní hodnoty na základě porovnání odměny obhájce a zmocněnce poškozeného, aniž by obecné soudy rovněž porovnaly odměnu zmocněnce a odměnu advokáta, která by mu náležela v civilním řízení o témže nároku (opět však nevyloučil moderaci výše odměny).

12. S ohledem na výše uvedené je třeba v nyní projednávané věci posoudit, zda obecné soudy uplatnily moderační právo přiměřeným způsobem a zda své úvahy náležitě odůvodnily. Konkrétně je nutné zkoumat, zda jejich postup nevedl k nedůvodné disproporci mezi odměnou stěžovatelky jako zmocněnkyně poškozené v trestním řízení a odměnou, která by jí náležela za zastupování poškozené jako advokátce v občanskoprávním řízení o témže nároku.

13. Městský soud při určení odměny stěžovatelky vycházel z ustanovení § 10 odst. 2 a 5 advokátního tarifu. Na tomto místě je nutné uvést, že před novelou účinnou k 1. 1. 2025 ustanovení § 10 odst. 5 výslovně neobsahovalo, že se vztahuje pouze na adhezní nároky: "při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka". Princip rozlišování adhezních a neadhezních úkonů dovodily až obecné soudy ve své rozhodovací praxi, přičemž Ústavní soud tuto praxi aproboval (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2201/23, I. ÚS 1294/24, I. ÚS 347/25, II. ÚS 1661/25). Novela advokátního tarifu účinná od 1. 1. 2025 promítla tento princip přímo do textu tohoto právního předpisu v § 10. Jeho novelizované znění tak lze chápat jako zákonné (respektive podzákonné) zakotvení moderace odměny zmocněnce, podle něhož zmocněnci náleží vyšší odměna pouze za adhezní úkony. Zbylé (neadhezní) úkony zmocněnce jsou honorovány stejně jako v případě obhajoby. Úkolem obecných soudů je pak posoudit, které právní úkony zmocněnce představují adhezní úkony a které úkony neadhezní. Soudy přitom musejí své úvahy náležitě odůvodnit.

14. V tomto ohledu tak nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily jako neadhezní úkony její účast na hlavních líčení, kde nepřednesla návrh na náhradu nemajetkové újmy nebo závěrečnou řeč. Obecné soudy postupovaly v souladu s § 10 odst. 5 advokátního tarifu a v rámci svého prostoru pro uvážení při rozhodování o nákladech řízení, když za adhezní úkony označily pouze převzetí zastoupení poškozené, písemné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy při hlavním líčení dne 17. 10. 2024 a přednesení závěrečné řeči jménem poškozené na hlavním líčení dne 12. 6. 2025. Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že zmocněnec by měl pro řádné uplatnění nároku na náhradu újmy znát kontext celého trestního řízení a že jeho účast na dalších hlavních líčeních by proto mohla být vnímána jako úkon související s uplatněním nároku poškozené na náhradu újmy. Takto extenzivní výklad by však vedl k faktickému popření rozlišování zakotveného v § 10 odst. 5 advokátního tarifu, neboť by z něj vyplývalo, že za úkon související s uplatněním nároku na náhradu újmy je třeba považovat prakticky každý úkon zmocněnce učiněný v trestním řízení. V projednávané věci navíc vedla taková aplikace advokátního tarifu k situaci, kdy stěžovatelkou vyčíslená odměna převyšovala částku samotné přiznané nemajetkové újmy.

15. Postup obecných soudů současně nestaví stěžovatelku do méně výhodného postavení, než které by měla jako advokátka poškozené v občanskoprávním řízení. Úkony stěžovatelky, které se vztahují k uplatnění soukromoprávního nároku poškozené, byly honorovány stejnou výší, jako by tomu bylo v případě civilního řízení [§ 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Naopak úkony, které svou povahou odpovídají spíše specifické roli zmocněnkyně zvlášť zranitelné osoby v trestním řízení (přestože se tyto úkony samozřejmě nepřímo vážou i k uplatnění nároku na náhradu újmy), byly honorovány stejnou výší jako obhajoba v trestním řízení (§ 10 odst. 2 advokátního tarifu).

16. Ústavní soud nesouhlasí ani s námitkou stěžovatelky, že obdobný postup obecných soudů, jaký byl zvolen i v nyní projednávané věci, může vést k nepřímému oslabování práv zvlášť zranitelných obětí, neboť zmocněnci nebudou mít při nepřiznávání spravedlivé odměny dostatečnou motivaci k poskytování právních služeb a k důsledné ochraně jejich práv. Obdobnou námitku již Ústavní soud adresoval v usnesení ze dne 25. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1294/24 (bod 10) a usnesení ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1661/25 (bod 21). Nelze přehlédnout, že s účinností od 1. 1. 2025 došlo v tomto směru k výraznému navýšení tarifních hodnot, a tedy i k odpovídajícímu zvýšení odměn za neadhezní úkony, které jsou odměňovány stejně jako úkony obhajoby. Nelze tak dospět k závěru o eliminaci ekonomické motivace poskytovat právní pomoc zvlášť zranitelným obětem nad rámec uplatnění nároku na náhradu újmy, byť jsou tyto úkony odměňovány "pouze" sazbou odpovídající obhajobě v trestním řízení. Postup, který nevylučuje neadhezní úkony, pouze je honoruje menší sazbou odměny než úkony adhezní, tedy nijak nesnižuje ochranu práv zvlášť zranitelných obětí oproti ochraně práv obžalovaných.

17. Pro vyloučení pochybností Ústavní soud dále uvádí, že si je vědom svého nedávného nálezu, ve kterém vyhověl námitkám stěžovatelky stran odměňování zmocněnce poškozené v trestním řízení podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2026 sp. zn. IV. ÚS 666/26). Tato věc se však týkala odlišné situace. Odsouzený nahradil poškozené nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč dobrovolně již v průběhu řízení. Obecné soudy následně vycházely z toho, že samotným meritorním rozsudkem žádná náhrada nemajetkové újmy přiznána nebyla, a ve smyslu znění § 10 odst. 5 advokátního tarifu proto stanovily výši tarifu na minimální částku 10 000 Kč (namísto částky 150 000 Kč). Ústavní soud tento výklad označil za přepjatě formalistický, jelikož jednak znevýhodňuje zmocněnkyni poškozené ve srovnání s postavením advokátky v civilním řízení a jednak demotivuje zmocněnkyni k dosažení mimosoudní dohody mezi poškozenou a obviněným. Jak však již bylo vysvětleno výše, nyní projednávaná věc je odlišná.

18. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky, když v rámci přiznání její odměny jakožto zmocněnkyně zvlášť zranitelné oběti v trestním řízení rozlišily právní úkony, které stěžovatelka vykonala, na adhezní a neadhezní podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelka nemohla s ohledem na právní úpravu a rozhodovací praxi legitimně očekávat, že všechny právní úkony, které v řízení vykonala, budou honorovány vyšší sazbou jako adhezní úkony. Obecné soudy zároveň při rozlišování úkonů nepostupovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Praxe rozlišování úkonů na adhezní a neadhezní zároveň neoslabuje ochranu zvlášť zranitelných obětí, jelikož dle platné úpravy mají zmocněnci ekonomickou motivaci poskytovat právní pomoc zvlášť zranitelným obětem i nad rámec uplatnění nároku na náhradu újmy.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu