I.ÚS 1955/11
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Státní zástupkyně neměla povinnost vyčkat na odůvodnění stížnosti, která byla podána bez konkrétních důvodů. Soud uznal, že státní zástupkyně splnila svou úřední povinnost podle § 147 odst. 1 písm. a) TrŘ a řádně odůvodnila své rozhodnutí. Zásah do práva na spravedlivý proces nebyl prokázán, protože základní práva nebyla porušena.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 5. 2011, čj. 1 KZV 210/2010 - 203, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti B. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně"), zejména proto, že státní zástupkyně rozhodla o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v den jejího podání, aniž by vyčkala jejího odůvodnění, čímž podle názoru stěžovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z textu uvedeného usnesení, připojeného k ústavní stížnosti vyplývá, že státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. V odůvodnění uvedla, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel při svém výslechu stížnost s tím, že její odůvodnění zašle prostřednictvím obhájce v průběhu následujícího týdne. Vzhledem k návrhu na vzetí stěžovatele do vazby státní zástupkyně nevyčkala na odůvodnění podané stížnosti, ale bezprostředně po jejím podání přezkoumala usnesení o zahájení trestního stíhání, správnost řízení, které mu předcházelo a dosud shromážděný spisový materiál. Poté dospěla k řádně odůvodněnému závěru, že v daném stadiu řízení jsou získané důkazy postačující k důvodnému podezření ze spáchání trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu a stížnost zamítla jako nedůvodnou. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem státní zástupkyně, která zamítla jeho stížnost podanou jako tzv. blanketní, aniž by vyčkala jejího odůvodnění. Trestní řízení prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu. Jak vyplývá z ustanovení § 174 odst. 1, 2 písm. e) TrŘ, státní zástupce je ze zákona povinen z úřední povinnosti přezkoumávat rozhodnutí policejního orgánu, tzn. i usnesení o zahájení trestního stíhání, a v případě nezákonnosti či neodůvodněnosti taková rozhodnutí rušit, aniž by musel vyčkávat podání stížnosti dotčené osoby. Pakliže však dotčená osoba stížnost podá, je řízení o ní ovládáno revizním principem a není tak nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst. 1 písm. a), b)]. Jinými slovy, stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke všem vadám, a to i těm, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, státní zástupkyně této, zákonem stanovené, povinnosti v plném rozsahu dostála a ačkoli stěžovatel před rozhodnutím o stížnosti "nestihl" konkretizovat důvody, které ho vedly k podání stížnosti, nemělo to vliv na přezkoumání správnosti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele. V tomto směru je nutno upozornit, že trestní řád neupravuje tzv. blanketní podávání stížností a stížnostní orgán, v daném případě státní zástupkyně, nemá povinnost vyčkat jejího odůvodnění. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí státní zástupkyně není konečným rozhodnutím ve věci, kterým by mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Důvodnost obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení a obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Jeho ingerence by přicházela v úvahu za situace evidentně nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, jenž by bylo možno označit za svévolný (nebo dokonce šikanózní), vymykající se ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady by nešly již nikterak odstranit. K tomuto závěru ale dospět nelze, neboť z usnesení o zahájení trestního stíhání jsou patrny zcela konkrétní skutečnosti, na jejichž základě policejní orgán nabyl podezření, že zde byl spáchán trestný čin, a to právě stěžovatelem. Jak již bylo shora uvedeno, otázkou existence "důvodného podezření" se na základě stěžovatelovy, byť neodůvodněné, stížnosti zabývala i státní zástupkyně, která se v daném ohledu se závěry policejního orgánu ztotožnila a svůj závěr řádně zdůvodnila v napadeném usnesení. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem státní zástupkyně nesouhlasí, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.