I.ÚS 1963/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Bratránka, Lenky Bratránkové a Petra Bratránka, všichni zastoupeni Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou, sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2018 č. j. 18 C 107/2015-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2020 č. j. 72 Co 460/2019-232 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 5. 2020 č. j. 72 Co 460/2019-240) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 759/2021-269; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také zásadu právní jistoty založenou čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí v blízkosti silnice Tábor - Veselí nad Lužnicí, v budovách stěžovatelé poskytovali (jako podnikatelé) služby pro motoristy. Silnice začala být postupně přestavována na dálnici D3, a to mj. na základě několika rozhodnutí Ministerstva dopravy povolujících úpravu a rozšíření stávajících jízdních pruhů. Stěžovatelé se proti stavbě neúspěšně bránili ve správním řízení, poté však uspěli ve správním soudnictví, které v roce 2013 dvě rozhodnutí Ministerstva dopravy povolující části stavby zrušilo. Realizace výstavby ale již mezitím probíhala a dle stěžovatelů významně negativně ovlivňovala jejich podnikání, neboť stavebník odstranil přípojné pruhy ze silnice k nemovitostem, na zbývající přístupovou cestu k nemovitostem umístil úmyslně zmatečné dopravní značení a parkoval na ni stavební techniku, případná objížďka k nemovitostem byla velmi komplikovaná. Daná opatření pro stěžovatele údajně vyústila ve ztrátu téměř všech zákazníků.

3. Stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali po České republice (Ministerstvu dopravy) uložení povinnosti zaplatit jim dohromady zhruba pět milionů Kč z titulu náhrady ušlého zisku za období 2011-2014, a to v důsledku citovaných nezákonných rozhodnutí zapříčiňujících omezení jejich podnikání. Nalézací soud provedl znalecký posudek k vypočtení ušlého zisku, nicméně žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelé dle něj přes výzvu soudu neprokázali příčinnou souvislost mezi tvrzeným ušlým ziskem a nezákonnými rozhodnutími. Fotografie z doby stavebních prací naopak prokázala, že místo pro průjezd k nemovitostem zůstalo (byť s omezeními) zachované, další argumentace stěžovatelů (délka objížděk, strach zákazníků z Policie ČR) zůstala v rovině hypotetických úvah. Znalecký posudek slouží k určení výše nároku stěžovatelů, nikoliv k potvrzení jeho oprávněnosti. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek potvrdil a zamítl jejich námitky jak proti chybnému obsazení nalézacího soudu, tak proti skutkovému a právnímu posouzení věci. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud částečně zastavil (v části směřující proti prvostupňovému rozsudku) a částečně označil za nepřípustné.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů z řady důvodů nesouhlasí. Primární námitka směřuje proti obsazení nalézacího soudu. Věc byla přidělena rozvrhem samosoudkyni, která předběžně shledala naplnění podmínek pro přiznání nároku a k tomu zadala znalecký posudek. Na dalším jednání ale věc soudila jiná samosoudkyně v roli "zastupující soudkyně", ta následně rovněž rozhodla. Stěžovatelé o změně soudkyně nebyli dopředu informování, nebyla jim nijak vysvětlena, nepřítomnost původní soudkyně přitom nebyla dlouhodobá a ta stále byla evidována v rozvrhu práce jako zákonná soudkyně civilního oddělení příslušného soudu. Dle stěžovatelů proto došlo k porušení jejich práva na zákonného soudce. Přestože se proti postupu nalézacího soudu výslovně bránili v opravných prostředcích, odvolací ani dovolací soud se s jejich námitkou nevypořádaly. Nejvyšší soud dovolání dokonce věcně neprojednal a označil záležitost za (případnou) zmatečnostní vadu. Zadruhé stěžovatelé poukazují na to, že odvolací a dovolací soud nijak neřešily tvrzení stěžovatelů, že zastupující samosoudkyně je v rozporu s § 118a o. s. ř. nepoučila o svém jiném právním názoru a neposkytla jim odpovídající poučení. Zatřetí, nalézací soud uvalil na stěžovatele nesplnitelné důkazní břemeno. Nelze očekávat, že žalobce bude vždy schopen přesně určit a prokázat výši škody a příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím, to by činilo proces náhrady škody za pochybení veřejné moci iluzorním. V neposlední řadě stěžovatelé upozorňují na omyl Nejvyššího soudu, který rozhodl i o dovolání Petra Bratránka (a uložil mu tím mj. podílet se na úhradě nákladů dovolacího řízení), přestože nezaplatil soudní poplatek za dovolání a Obvodní soud pro Prahu 1 proto ve vztahu k němu dovolací řízení zastavil.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.

7. Ústavní soud nicméně došel k závěru, že z části je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 téhož zákona musí stěžovatel vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Mezi zmíněné opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit, patří rovněž žaloba pro zmatečnost [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)].

8. Stěžovatelé rozporují obsazení soudu prvního stupně, dle nich byla jejich (původní) zákonná soudkyně neoprávněně a bez zákonného podkladu nahrazena "zastupující soudkyní". Jak již ale vysvětlil ve svém usnesení Nejvyšší soud, tato námitka ve skutečnosti poukazuje na možnou vadu spadající pod § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a nepatří ke způsobilým dovolacím důvodům. Řádnou procesní obranou je v těchto případech již zmíněná žaloba pro zmatečnost. Protože stěžovatelé tento opravný prostředek nevyužili a tedy řádně nevyčerpali (přinejmenším to nikde netvrdí) dostupné opravné prostředky, je jejich ústavní stížnost ve vztahu k argumentaci týkající se obsazení nalézacího soudu z již uvedených důvodů nepřípustná.

9. U zbytku ústavní stížnosti čelil Ústavní soud dilematu. Stěžovatelé se totiž dle všeho domnívají, že kdyby ve věci rozhodovala "původní" soudkyně nalézacího soudu, jejich žalobě by vyhověla a výsledek celého řízení by byl opačný. O opodstatněnosti této úvahy není třeba spekulovat, při uplatnění dané logiky je ale osud věci v podstatě otázkou úspěchu možné (budoucí) žaloby pro zmatečnost, a pokud by se nyní Ústavní soud vyjadřoval k věcným otázkám rozhodování obecných soudů, do jisté míry by předjímal též výsledek případného nového řízení. Na druhou stranu pokud sami stěžovatelé takové námitky proti věcnému obsahu napadených rozhodnutí předkládají, jde o jejich volbu a Ústavní soud je musí vypořádat.

10. Ústavní soud má v tomto směru za to, že přípustná část ústavní stížnosti představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud nicméně po důkladném zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal, že by námitky stěžovatelů dosahovaly ústavněprávní roviny.

11. Jestliže stěžovatelé poukazují na nedostatečné poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně, z ústavní stížnosti ani předchozího průběhu řízení není jasné, v čem vlastně jejich námitka spočívá. Přímo z rozsudku nalézacího soudu (srov. bod 27) totiž plyne, že na jednání konaném 26. 6. 2018 byli stěžovatelé soudem v souladu s § 118a o. s. ř. vyzváni, aby lépe doložili svá skutková tvrzení o příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzeným ušlým ziskem a označili důkazy k prokázání daných skutečností, jinak budou čelit následkům nesplnění výzvy. Více zjevně nemohl nalézací soud učinit. S tím je bezprostředně spojena též otázka údajně nesplnitelného důkazního břemene. Stěžovatelé se opírají o nález ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, aniž by ale přihlédli k jeho specifikům. Obecné soudy tehdy po účastníku požadovaly prokázání škody ve výši přesného výnosu z dražby nemovitosti, která však chybou státu neproběhla - takový důkaz samozřejmě z podstaty předložit nelze. V přezkoumávané věci však přes poukazovanou výzvu soudu jediným stěžovateli předloženým důkazem k prokázání jimi tvrzených skutečností byla fotografie sjezdu ze silnice k jejich nemovitostem, která navíc nemožnost příjezdu zákazníků spíše popírala (viz bod 34 odůvodnění nalézacího soudu). Stěžovatelé v původním řízení ani v ústavní stížnosti nevysvětlili, proč pro ně bylo případně extrémně obtížné nebo dokonce nemožné předložit důkazy k ostatním uváděným skutečnostem údajně dokládajícím příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a nárokovanou újmou předložit.

12. Námitka stěžovatelů týkající se nesprávného zahrnutí Petra Bratránka do dovolacího řízení je důvodná. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2021 č. j. 18 C 107/2015-261, bylo vůči němu dovolací řízení skutečně zastaveno pro neuhrazení soudního poplatku za dovolání, přesto byl uveden jako žalobce v následném usnesení Nejvyššího soudu. Dle Ústavního soudu by se podobných zbytečných pochybení měly soudy pokud možno vyvarovat, ale dle Ústavního soudu tímto pochybením nedošlo k porušení základních práv žádného ze stěžovatelů. Obsahově se řízení dotýkalo všech stěžovatelů obdobně (jen se mezi ne dělila nárokovaná újma) a i pokud by Petr Bratránek nebyl stranou dovolacího řízení, na jeho výsledku by se to nijak neprojevilo. Jestliže stěžovatelé argumentují náklady řízení, ty byly vyčísleny na naprosto bagatelních 300 Kč a jelikož za ně odpovídají stěžovatelé společně a nerozdílně, je jistě v jejich možnostech se na úhradě nějak rozumně domluvit.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti údajně chybnému obsazení nalézacího soudu odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části shledána neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu