I.ÚS 1967/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2026 č. j. 11 To 45/2026-2363, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí trestního soudu, podle nějž má být stěžovatel ponechán ve vazbě. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že pro ponechání ve vazbě nejsou splněny zákonné důvody. Ve své ústavní stížnosti rozporuje odůvodnění napadeného rozhodnutí a jednotlivé závěry soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že se spoluobžalovanými nezákonně vyráběli drogu pervitin (a to zřejmě i na území Polské republiky) a následně ho v České republice distribuovali. V srpnu 2024 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu § 67 písm. c) trestního řádu, tedy vazby předstižené. Vazba byla dále prodlužována, a to i vzhledem k nově shledanému důvodu vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu. Ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla již podána obžaloba, hlavní líčení nicméně dosud neproběhlo.

3. Usnesením ze dne 15. dubna 2026 č. j. 6 T 56/2025-2328 krajský soud rozhodl, že se stěžovatel propouští z vazby za současného nahrazení vazby písemným slibem obžalovaného a dohledem probačního úředníka. Nepřijal záruku jiné osoby za chování stěžovatele a uložil mu další povinnosti. Krajský soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že je trestní stíhání vedeno důvodně a též že jsou nadále dány důvody vazby útěkové i předstižné. K útěkové vazbě uvedl, že stěžovateli hrozí vysoký trest (dle dosavadní kvalifikace trest odnětí svobody v trvání deset až osmnáct let). Soud připustil, že zdravotní stav stěžovatele není zcela uspokojivý, přesto nelze vyloučit, že by se mohl skrývat. U stěžovatele byl rovněž shledán důvod předstižné vazby. Trestnou činnost měl stěžovatel páchat ze zištných pohnutek. Byť nyní již pobírá starobní důchod, jeho finanční situace není příznivá a má několik dluhů. Krajský soud také přihlédl k tomu, že k výrobě pervitinu mělo dle obžaloby docházet organizovaně, i přes svůj zdravotní stav by se tak stěžovatel mohl k trestné činnosti snadno opět dostat.

4. Krajský soud přesto stěžovatele z vazby propustil, jelikož podle něj bylo možné vazbu nahradit a další trvání vazby je nepřiměřené. Přihlédl k absenci jednoho ze spoluobžalovaných, který byl zadržen na Filipínách a jeho vydání do České republiky provázely komplikace. Hlavní líčení proto v danou chvíli nebylo možné konat. Podle krajského soudu bylo možné vazbu útěkovou dobře nahradit systémem elektronické kontroly. I při případném útěku nelze předpokládat, že by se stěžovatel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dovedl skrývat dlouhodobě. Předstižnou vazbu může nahradit dohled probačního úředníka v kombinaci s uloženou povinností zdržovat se v místě svého bydliště.

5. Na základě stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a rozhodl, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a písemný slib stěžovatele se nepřijímá. Vrchní soud se s krajským soudem zcela ztotožnil co do důvodnosti vedení trestního stíhání a trvání důvodů vazby útěkové i předstižné. Oproti krajskému soudu však nedospěl k tomu, že by nastaly okolnosti odůvodňující propuštění stěžovatele z vazby a že by bylo možné nahradit vazbu alternativními opatřeními, a to i s ohledem na konkrétní okolnosti případu (povahu, rozsah a sofistikovanost trestné činnosti atp.). Stěžovatel podle vrchního soudu neskýtá dostatečnou záruku, že daným povinnostem dostojí. Poukázal na potencialitu útěku do Polska, kde měl stěžovatel trestnou činnost dříve také vykonávat. Přitom stěžovatel pervitin nejen vyráběl, ale měl jej též distribuovat. Od pokračování v této protiprávní činnosti by ho ani nepříznivý zdravotní stav nemusel odradit.

6. V odůvodnění svého usnesení vrchní soud dále zdůraznil, že ve věci nebyly zjištěny závažné průtahy či že by byla délka vazby nepřiměřeně dlouhá. Připustil, že hlavní líčení byla opakovaně odvolána z důvodu zadržení jednoho ze spoluobžalovaných v zahraničí a čekání na jeho vydání. V této souvislosti však soud upozornil na novou skutečnost, k níž došlo až po konání vazebního zasedání, a to že dle sdělení policejního orgánu bude tento spoluobžalovaný za několik dní eskortován do České republiky.

7. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) v řízení o ústavních stížnostech přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

10. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech přichází v úvahu, až není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami zakotvenými v ústavním pořádku [viz nález ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

11. V nyní posuzované věci stěžovatel svými uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost vazby a Ústavní soud v podstatě žádá, aby napadené rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. To však není úkolem Ústavního soudu. Vrchní soud (i s odkazem na rozhodnutí krajského soudu) přesvědčivě odůvodnil, že je trestní stíhání důvodné a že jsou dány důvody pro setrvání stěžovatele ve vazbě dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a to za současného poukázání na důkazy, jež jsou ve spise. Vrchní soud se dostatečně vypořádal i s možností nahrazení vazby jinými instituty.

12. Stěžovatel na více místech ústavní stížnosti rozporuje kvalifikaci skutku v obžalobě. Nejsou podle něj dány důvody pro zařazení pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, konkrétně že byl čin spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Přestože sám krajský soud v odůvodnění svého usnesení připustil (viz bod 6), že tato kvalifikace není zcela jednoznačná, není zároveň ani zcela vyloučena a přeshraniční aspekt bude teprve předmětem dokazování. S tím se ztotožnil i vrchní soud (viz bod 12) a v napadeném usnesení poukázal na okolnosti nasvědčující tomu, že trestná činnost probíhala též v Polsku. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, že orgány činné v trestním řízení tuto činnost dokládají záznamy z průjezdových kamer v České republice. Přestože tento důkaz považuje za irelevantní, je z jeho tvrzení minimálně zřejmé, že nějaký důkaz pro přeshraniční činnost ve spise obsažený je. Podle Ústavního soudu ani zcela nevylučuje možnost prokázání přeshraniční trestné činnosti vyjádření státního zástupce, že polská strana nevyhověla podnětu k vydání evropského vyšetřovacího rozkazu. Jen toto vyjádření, které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, nevzbuzuje v Ústavním soudu ústavně relevantní pochybnost o nedůvodnosti trvání vazby, resp. o ústavní nekonformitě napadeného usnesení.

13. Ústavní soud připomíná, že je vazební řízení vedeno v rovině pravděpodobnosti [viz nález ze dne 25. května 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)] a otázka viny a trestu, stejně jako jednotlivých okolností rozhodných pro jejich určení (tedy mj. i přeshraniční aspekt trestné činnosti), budou teprve předmětem dokazování v hlavním líčení. Pro Ústavní soud je nyní stěžejní, že obecné soudy uvedly dostatečné důvody svědčící o důvodnosti trestního stíhání, včetně možného páchání trestné činnosti v Polsku. Nelze v tomto hodnocení vrchním soudem ani spatřovat porušení presumpce neviny, jak tvrdí stěžovatel. To, že se stěžovatel se závěry orgánů činných v trestním řízení neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval.

14. Konkrétně k důvodu útěkové vazby lze zdůraznit, že se vrchní soud neodchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) a na něj navazující rozhodnutí]. Stěžovateli hrozí vyšší trest a je též zřejmé, že k hrozící výši trestu obecné soudy nepřistoupily paušálně. Naopak vrchní soud zvažoval i to, že stěžovatel podle obžaloby měl trestnou činnost páchat i v Polsku, kam by také mohl utéct. Nad rámec toho lze uvést, že podle krajského soudu nadále stěžovateli vysoký trest hrozí, i kdyby jednání stěžovatele bylo posuzováno podle mírnější skutkové podstaty (viz bod 6 usnesení krajského soudu).

15. Co se týče důvodu předstižné vazby, i u něj vrchní soud náležitě vysvětlil, proč ho považoval za naplněný. Z odůvodnění napadeného usnesení je opět zřejmé, že vrchní soud vzal na vědomí stěžovatelův příjem ze starobního důchodu, zároveň však také poukázal na četné dluhy a exekuce, kterými je stěžovatel nadále zatížen. Byť stěžovatel nesouhlasí s tím, jak přistoupil vrchní soud k hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, je též zřejmé, že tento faktor pro propuštění z vazby zvažoval. Stěžovatel přitom Ústavnímu soudu nepředkládá žádné důvody, které by nasvědčovaly tomu, že jsou tyto závěry v rozporu s obsahem spisu, natož pak, že by byly v takovém extrémním rozporu, který by opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu.

16. Po přezkoumání napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí. Ústavní soud ani nezjistil žádné zásadní pochybení, které by bylo možno vrchnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout. Proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se ústavní stížnost snažil posoudit v co nejkratší možné době.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu