I.ÚS 1970/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Gabriely Černé, zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2026 č. j. 14 Co 48/2026-1670, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti SuRes s.r.o., sídlem Podskalská 2046/14, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost uvedeného výroku.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Strany se zavázaly uzavřít kupní smlouvu, jíž by vedlejší účastnice na stěžovatelku převedla vymezenou nemovitost a stěžovatelka za ni zaplatila kupní cenu. K uzavření kupní smlouvy nedošlo. Stěžovatelka se tak u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít kupní smlouvu k nemovitosti, eventuálně zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení, smluvní pokuty a náhrady škody. V řízení postupně vydanými rozhodnutími byla žaloba zamítnuta v části, v níž se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice; dále byla zamítnuta i převážná část požadovaného peněžitého plnění.

3. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 2. 10. 2025 č. j. 14 C 262/2015-1619 vedlejší účastnici uložil povinnost část požadovaného peněžitého plnění stěžovatelce zaplatit (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení vzniklých do dne vyhlášení rozsudku obvodního soudu (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení (výrok III).

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma zdrženlivého přístupu Ústavního soudu v oblasti přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení i stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Zdůraznila, že její ústavní stížnost na zákazu reformationis in peius nestojí. Dovolává se ale výhrady výslovně formulované v bodě 21 tohoto stanoviska, podle níž ústavní přezkum zůstává zachován, pokud soud nerespektoval kogentní normu, případně interpretoval a aplikoval zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu.

6. Městský soud odmítl využít svého moderačního oprávnění podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť podle něj byla ohledně primárního nároku žaloba od počátku nedůvodná, neboť vedlejší účastnice nemovitost převedla na třetí osobu. Podle stěžovatelky ale městský soud zaměnil datum uzavření obligačního titulu s okamžikem věcněprávních účinků převodu. K zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí i k jeho účinkům došlo až později po podání žaloby. Nadto stěžovatelku zavázal nahradit náklady za podání vedlejší účastnice, které bylo učiněno až po vyhlášení rozsudku obvodního soudu, přestože se podle napadeného výroku na takové úkony náhrada vztahovat nemá. Městský soud nadto nesprávně určil výši tarifní hodnoty a výpočet je zatížen i dalšími početními vadami. Městský soud s ohledem na námitky stěžovatelky dostatečně nezdůvodnil, proč nevyužil moderačního oprávnění podle § 150 občanského soudního řádu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Vzhledem k tomu, že v právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Pro úplnost je vhodné uvést, že meritornímu projednání ústavní stížnosti nebrání ani dovolání vedlejší účastnice směřující proti napadenému rozhodnutí (které si Ústavní soud od obvodního soudu vyžádal). Dovolání vedlejší účastnice směřuje primárně proti výroku I napadeného rozhodnutí (proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení ostatně § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, výslovně vylučuje přípustnost dovolání). V případě kasačního rozhodnutí by Nejvyšší soud zrušil nákladové výroky jako výroky závislé, a proto by Ústavní soud nemohl před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu postupovat kasačně. S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem však nic nebrání rozhodnutí již za stávající situace. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak zároveň nepředjímá výsledek dovolacího řízení.

8. V právě posuzované věci brojí stěžovatelka výhradně proti výrokům o náhradě nákladů řízení. K této problematice se Ústavní soud dlouhodobě staví zdrženlivě. Ačkoliv i tato rozhodnutí mohou mít dopad do majetkové sféry stěžovatele, zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20, nebo nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18, bod 15). Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.

9. Ústavní soud shledal, že z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nevyplývají natolik mimořádné okolnosti, které by opodstatnily kasační zásah Ústavního soudu. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 občanského soudního řádu, přičemž právě do této oblasti převážně směřují námitky stěžovatelky. Městský soud vyloučil aplikaci § 150 občanského soudního řádu mimo jiné proto, že od počátku řízení považoval žalobu za nedůvodnou. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že účinky převodu vlastnického práva k nemovitým věcem zapisovaným do katastru nemovitostí jsou spojeny až se zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí [srov. § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; § 10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Přesto i z tvrzení stěžovatelky vyplývá, že k převodu vlastnického práva došlo v počátcích řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu s ohledem na zdrženlivý přístup Ústavního soudu úvahy městského soudu obstojí. Ani další námitky stěžovatelky vztahující se k tvrzeným pochybením při výpočtu výše náhrady nákladů řízení nesvědčí o existenci mimořádných okolností ve smyslu výše uvedené judikatury.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ten vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí osud ústavní stížnosti.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu