I.ÚS 1995/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Vysoké Studnice, sídlem Vysoké Studnice 122, Velký Beranov, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Šmídem, sídlem Komenského 132/1, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2026 č. j. 22 As 281/2025-166 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2025 č. j. 30 A 154/2021-693, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a městyse Luka nad Jihlavou, sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, obce Kozlov, sídlem Kozlov 68, obce Bítovčice, sídlem Bítovčice 109, Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, sídlem Žižkova 93, Jihlava, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížnost se týká sporu, který vznikl v rámci majetkového vypořádání po vystoupení obcí ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko (dále jen "Svaz"). Stěžovatelka je jednou z těchto obcí a v řízení si nárokovala část majetku. Krajský úřad Kraje Vysočina (zjednodušeně řečeno) rozhodl ve sporném řízení správním o návrhu tak, že požadovaný vodohospodářský majetek v části přikázal do výlučného nebo společného vlastnictví žalujících obcí, v části návrhy obcí zamítl. Obce i Svaz podaly proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud prvním rozsudkem zrušil rozhodnutí krajského úřadu. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud. Krajský soud novým rozsudkem rozhodnutí krajského úřadu znovu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2025 č. j. 30 A 154/2021-693). Kasační stížnosti obcí a Svazu proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2026 č. j. 22 As 281/2025-166). Oba posledně zmíněné rozsudky napadla stěžovatelka ústavní stížností.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem soudů byla porušena její práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1, čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky.

3. Ústavní stížnost není přípustná.

4. Předtím než může Ústavní soud věcně přezkoumat ústavní stížnost, musí zjistit, jestli jsou splněny podmínky jejího projednání podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto zabýval její přípustností ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

6. Ústavní soud je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale také v tom smyslu, že se musí jednat o rozhodnutí konečná. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, ale byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).

7. Je pravda, že právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v napadeném rozsudku stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru soudu pro správní orgány [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spoj. s § 78 odst. 5 soudního řádu správního] a předmětu případného dalšího řízení před správními soudy, které by mohlo být zahájeno po vydání nového správního rozhodnutí. V tomto řízení se totiž krajský soud bude zásadně zabývat především tím, zda žalovaný správní orgán závazný názor soudu respektoval či nikoliv (srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 57/99-36 ze dne 24. 11. 2000, publ. pod č. 861/2001 SJS, či rozsudek NSS č. j. 2 Ads 16/2003-56 ze dne 18. 6. 2004, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS). V dalším řízení před správními soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Bez změny těchto "vnějších okolností" ostatně nemůže svůj názor v téže věci změnit ani Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.

8. Lze tedy shrnout, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, který zrušil rozhodnutí krajského úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka může svá práva bránit v tomto řízení, a bude-li to třeba (a možné), rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je krajský úřad je vázán názorem Nejvyššího správního soudu.

9. Stěžovatelka si je ostatně nepřípustnosti své ústavní stížnosti v této fázi vědoma, domáhá se však toho, aby její ústavní stížnost nebyla odmítnuta na základě § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu s tím, že ústavní stížnost podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky a v řízeni dochází ke značným průtahům, z nichž jí vzniká neodvratitelná újma.

10. Důvody pro přiznání výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud neshledal. Samotná existence dalších subjektů, které mohou mít zájem na výsledku řízení nepředstavuje sama o sobě podstatný přesah zájmů stěžovatelky. Stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, v čem by měl podstatný přesah jejích zájmů spočívat, pouze vysvětluje, proč je pro ni výsledek řízení důležitý. Stěžovatelka správně uvádí, že ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zejména za situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána. Dle judikatury Ústavního soudu lze k uplatnění výjimky podle § 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 782/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2480/15, bod 12). V nyní projednávané věci však taková situace nenastala. Stěžovatelka pouze obecně tvrdí, že tyto podmínky jsou splněny, především proto, že případná budoucí rozhodnutí správních soudů jí nezajistí efektivní ochranu. Tím však pouze rozvíjí svůj nesouhlas s právním názorem soudů, kterým je nyní správní orgán vázán. Jak je vysvětleno výše, existence závazného právního názoru přípustnost ústavní stížnosti nezakládá, protože se nejedná o konečné rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Stěžovatelka má k dispozici další prostředky obrany nejen v probíhajícím správním řízení, ale i v rámci případného budoucího soudního přezkumu. V tomto ohledu tedy stěžovatelka neuvedla ani neprokázala, jak by měla ústavní stížnost podstatně překračovat její zájmy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zmíněné podmínky přípustnosti ústavní stížnosti splněny nejsou.

11. Co se týče namítaných průtahů v řízení, Ústavní soud připomíná následující. Výjimka uvedená v § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyžaduje kumulativní naplnění dvou podmínek, kterými jsou 1) existence značných průtahů v řízení o podaném opravném prostředku; a 2) vznik nebo hrozba vzniku vážné a neodvratitelné újmy. Co se týče první uvedené podmínky, ta se váže pouze na řízení o podaném opravném prostředku. Z ústavní stížnosti a jejích příloh však plyne, že o věci stěžovatelky rozhoduje krajský úřad - tedy prvostupňový správní orgán. K průtahům v řízení o podaném opravném prostředku tedy nedochází, resp. docházet v tuto chvíli ani nemůže.

12. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh. Obdobně ostatně rozhodl Ústavní soud i o ústavní stížnosti jiných stěžovatelů proti týmž soudním rozhodnutím (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1966/26 ze dne 28. 7. 2026).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj