I.ÚS 1998/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 25. května 2026 č. j. ZT 65/2026-54 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 1. oddělení, ze dne 21. února 2026 č. j. KRPA-182911-170/TČ- 2022-001371, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, 1. oddělení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, SKPV, odboru obecné kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. února 2026 č. j. KRPA-182911-170/TČ-2022-001371 bylo dle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle dle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "státní zastupitelství" nebo "OSZ") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je skutek vymezen tak, že měl své děti týrat již v roce 2014, kdy však ani jedno z nich ještě nežilo. V tomto kontextu upozorňuje, že i státní zastupitelství v napadeném usnesení uvedlo, že je nesporné, že tohoto trestného činu se mohl dopouštět až v době následující po narození starší dcery. Přesto státní zastupitelství proti zahájení trestního stíhání nijak nezasáhlo. Stěžovatel takový postup považuje za svévolný, zjevně nezákonný a protiústavní. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že je stíhán za jednání, které vůbec nemohlo nastat do doby narození dětí, proto vůbec nemohlo být trestné. Kromě toho stěžovatel tvrdí, že se státní zastupitelství nezabývalo řadou jeho argumentů, napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Jak Ústavní soud vysvětlil v nedávném plenárním usnesení, prostor pro přezkum ve věcech zahájení trestního stíhání je úzký, omezen je nejen co do rozsahu, nýbrž také co do ústavně relevantního přezkumného hlediska. Ústavní soud zásadně přezkoumává jen usnesení státního zástupce, který zamítl stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 7 trestního řádu. Toto rozhodnutí pak přezkoumává zejména v tom směru, zda není výsledkem zjevné svévole. Ústavní soud však neposuzuje, zda orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání důvodně. Taková otázka spadá zásadně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (usnesení ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26, publ. pod č. 101/2026 Sb.).

6. Ústavní soud proto v těchto věcech v minulosti kasačně zasahoval jen výjimečně. Typickým důvodem byla situace, kdy státní zastupitelství zamítlo stížnost obviněného svévolně (takto poprvé nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02), nebo kdy byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu opožděnosti, byť stížnost opožděná nebyla (např. nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 631/04), nebo také za situace, kdy o stížnosti proti zahájení trestního stíhání rozhodl týž státní zástupce, který dal pokyn k zahájení trestního stíhání, v takovém případě lze totiž pochybovat o jeho nestrannosti a tímto vadným postupem je též zpochybněn princip dvojinstančního rozhodování, který je pro daný druh řízení předepsán (nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14, bod 41).

7. Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností zahájení trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Ústavněprávní přezkum je v přípravném řízení namístě zpravidla jen tehdy, pokud závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení. Současně judikatura opakovaně uvádí, že v době zahájení trestního stíhání (§ 160 trestního řádu) není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení pregnantní popis stíhaného skutku a zcela vyčerpávající odůvodnění zvoleného procesního postupu, včetně podrobného rozboru důkazní situace (usnesení ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26, bod 61., a tam citovaná judikatura).

8. V posuzované věci není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. Stěžejní námitka stěžovatele se týká časového vymezení spáchání trestných činů, pro které je trestně stíhán. Z napadeného usnesení policejního orgánu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro skutky, jichž se měl dopustit "v přesně nezjištěné době od roku 2014 do 27. 6. 2021." Takové vymezení nepředstavuje porušení základních práv stěžovatele. Jak totiž vyplývá ze shora citované judikatury, a jak také stěžovateli vysvětlila státní zástupkyně OSZ pro Prahu 8, uvedený časový údaj může být dodatečně specifikován v případě podání obžaloby. Nadto státní zástupkyně správně stěžovateli sdělila, že je nesporné a vyplývající logicky z popisu jednání, že se trestné činnosti ve vztahu ke svým dětem mohl stěžovatel dopustit nejdříve po narození jeho starší dcery. Není porušením zásad trestního řízení, pokud v usnesení o zahájení trestního stíhání není časové rozmezí, kdy se měla trestná činnost odehrát, specifikováno na den přesně a nadto za situace, kdy se jednání, jež je předmětem dokazování, stěžovatel měl dopouštět v rozhodném období nejen na dětech, ale v době před jejich narozením i na jejich matce. Zahájení trestního stíhání není odsouzením stěžovatele, pokud bude podána obžaloba, skutky, pro které by byl stěžovatel obžalován, budou podléhat dokazování v řízení před soudem, a to včetně stran rozhodného obdob. Stěžovatelem identifikovaný "nedostatek" v přesnosti vymezení doby, kdy se měla trestná činnost, pro kterou je stíhán, odehrávat, může tedy být napraven v soudním stadiu trestního řízení.

9. Lze tedy konstatovat, že státní zástupkyně nepostupovala svévolně, když zamítla stížnost stěžovatele.

10. Napadené usnesení státní zástupkyně rovněž není nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel. Státní zástupkyně v něm reagovala na námitky stěžovatele a obsáhle je vypořádala. Nebylo jejím úkolem "odrážet" argumentaci stěžovatele, která již v podstatě tvořila jeho obhajobu. S takovými argumenty se v případě podání obžaloby bude muset vypořádat příslušný soud. Podstatné pro nyní posuzovanou věc je, že státní zástupkyně přehledně a jasně vysvětlila, proč nebyla stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání důvodná.

11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu