I.ÚS 2009/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obce X, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2026 č. j. 22 Cdo 485/2026-450, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2025 č. j. 19 Co 178/2025-403 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. února 2025 č. j. 18 C 4/2023-348, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Luboše Marka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

2. Ústavní stížnost se týká zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitostem (rodinný dům a okolní pozemky) nacházejícím se v obci X (dále jen "nemovitosti"). Vedlejší účastník se jakožto vlastník podílu na nemovitostech o velikosti id. 3/4 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Žalobu odůvodnil tím, že stěžovatelka je pouze vlastníkem podílu o velikosti id. 1/4, nemovitosti udržuje i užívá převážně žalobce (vedlejší účastník) a ohledně nemovitostí má vedlejší účastník realizovatelný záměr v podobě vybudování bytů. Stěžovatelka se zrušením spoluvlastnictví souhlasila, nicméně navrhla, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví jí. Tento návrh odůvodnila vlastním stavebním záměrem v podobě vybudování sociálního bydlení. Dle stěžovatelky jí zároveň svědčil veřejný zájem.

3. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud přiložil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu rozhodující váhu skutečnosti, že vedlejší účastník byl vlastníkem většinového podílu. Dále přihlédl také ke skutečnosti, že vedlejší účastník dlouhodobě usiloval o získání celých nemovitostí, nemovitosti částečně udržuje a užívá, vlastní sousední nemovitosti, deklaroval realizovatelný záměr a má dostatek prostředků k vypořádání spoluvlastnictví i realizování záměru.

4. Stěžovatelka se proti rozsudku okresního soudu odvolala. Podle stěžovatelky svědčilo právo na přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jí, jelikož nabídla vedlejšímu účastníkovi vyšší náhradu, na rozdíl od vedlejšího účastníka blíže konkretizovala svůj stavební záměr a doložila možnosti financování. Dále také zajistila napojení na vodovod a kanalizaci. Stěžovatelka měla v plánu na pozemku vybudovat dostupné sociální bydlení, přičemž se jedná o významný projekt ve veřejném zájmu. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") však prvostupňový rozsudek v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž vysvětlil, proč i on považuje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka za spravedlivé. Zdůraznil především judikaturu Nejvyššího soudu, dle které lze přikázat věc menšinovému vlastníkovi pouze pokud k tomu existují závažné důvody. Podle krajského soudu vedlejšímu účastníkovi svědčil nejen většinový podíl, ale i další okolnosti.

5. Stěžovatelka dále proti rozsudku krajského soudu brojila dovoláním. Stěžovatelka namítala, že soudy přecenily váhu většinového podílu, a naopak podcenily další kritéria, která svědčila ve prospěch stěžovatelky, a to zejména veřejný zájem. Podle stěžovatelky dále soudy založily svá rozhodnutí na účastnické výpovědi vedlejšího účastníka, kterou však učinil až po koncentraci řízení. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu úvahu krajského soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou. Krajský i okresní soud v souladu s judikaturou založily svá rozhodnutí na posouzení relevantních kritérií pro přisouzení nemovitostí, přičemž své závěry pečlivě a podrobně odůvodnily. Nejvyšší soud může v takovém případě zpochybnit úvahy soudů pouze tehdy, pokud jsou zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky ohledně koncentrace řízení. Podle Nejvyššího soudu k výpovědi vedlejšího účastníka krajský soud nepřihlédl, tedy nezaložil na ní své rozhodnutí.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně posoudily jednotlivá kritéria pro přikázání nemovitostí, když přiložily rozhodující váhu většinovému podílu vedlejšího účastníka, zatímco podcenily kritéria svědčící stěžovatelce. Tímto postupem dle stěžovatelky porušily obecné soudy její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Další námitky stěžovatelky směřují do hodnocení důkazů obecnými soudy. Vedlejší účastník dle stěžovatelky nedostatečně prokázal svůj zamýšlený záměr, přesto mu soudy přisoudily při rozhodování zásadní význam. Obecné soudy měly dále zlehčit nebo pominout důkazy o majetkové připravenosti stěžovatelky provést zamýšlený záměr.

9. K těmto námitkám Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Nepřísluší mu tak přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, včetně výkladu konkrétních ustanovení podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v takovém případě Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud je postup obecných soudů natolik excesivní, že překračuje meze ústavnosti (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98). V nyní projednávané věci však Ústavní soud takovou situaci neshledal.

10. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na množství důkazů a podrobně zdůvodnily, proč nemovitosti přisoudily právě vedlejšímu účastníkovi. Své úvahy přitom podložily judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je velikost podílu významným kritériem, zároveň však zohlednily i další kritéria ve prospěch vedlejšího účastníka. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví často nastává situace, kdy je možné věc přesvědčivě přisoudit oběma stranám. V takovém případě je rozhodnutí na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V nyní projednávané věci soudy těmto požadavkům dostály. Co se týče námitek ohledně hodnocení důkazů, obecné soudy nepostupovaly svévolně, když svůj závěr stran stavebního záměru vedlejšího účastníka založily na jeho výpovědi a výpovědi dvou svědků. Kritériu solventnosti pak okresní soud zřejmě nepřisuzoval příliš velkou váhu, když uvedl, že toho hledisko svědčí vedlejšímu účastníkovi "nepatrně" (bod 63 rozsudku okresního soudu). Krajský soud navíc po doplnění dokazování došel k závěru, že byla potvrzena solventnost obou účastníků (bod 14 rozsudku krajského soudu).

11. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud pouze aproboval rozhodnutí okresního soudu, aniž by sám reagoval na její odvolací argumentaci. Ústavní soud však s touto námitkou nesouhlasí. Krajský soud se sice ztotožnil se závěry okresního soudu (bod 15 rozsudku krajského soudu), nicméně následně sám uvedl, že si je vědom důležitosti věci pro účastníky, a proto podrobně vysvětlil, proč se závěry okresního soudu souhlasí a doplnil další vlastní úvahy (bod 16 rozsudku krajského soudu). Obdobnou námitku uplatňuje stěžovatelka také vůči postupu Nejvyššího soudu, který dle stěžovatelky pouze převzal hodnotící závěry nižších soudů, aniž by sám posoudil dovolací otázky stěžovatelky. I toto tvrzení stěžovatelky však není správné. Nejvyšší soud podrobně shrnul svou rozhodovací praxi ohledně relevantních kritérií při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví a přisouzení věci (body 9-12 usnesení Nejvyššího soudu) a následně uvedl, proč ve světle této judikatury nebyly úvahy nižších soudů zjevně nepřiměřené (body 6-8 a 13-14 usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž se vypořádal s námitkou stěžovatelky stran koncentrace řízení. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud uzavřel, že krajský soud výslovně uvedl, že k výpovědi vedlejšího účastníka učiněné po koncentraci řízení nepřihlédl (bod 11 rozsudku krajského soudu) a napadený rozsudek krajského soudu tak na této výpovědi nespočíval.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu