I.ÚS 2011/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené Mgr. Tomášem Zvoníčkem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 70 C 220/2025-118 ze dne 8. 4. 2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vyplývá, že se vedlejší účastnice žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení léčebné péče, kterou jí vedlejší účastnice poskytnula ve dnech od 12. 3. 2022 do 13. 3. 2022. Jeden ošetřovací den akutní péče činí 5 600 Kč. Celkově se proto domáhala zaplacení částky 10 200 Kč. Na jednání konaném dne 28. 1. 2026 nicméně vzala vedlejší účastnice coby žalobkyně žalobu zpět co do částky 5 600 Kč představující náklady na poskytnutou péči dne 13. 3. 2022. Co do této částky Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 2. 2026 řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbylém rozsahu co do částky 5 600 Kč řízení pokračovalo.

2. Obvodní soud o zbylé žalobě napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici uvedenou částku 5 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Proti v záhlaví vymezenému rozhodnutí podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obvodního soudu byla porušena její práva garantovaná čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 31, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že se obvodní soud dopustil nepřípustné svévole, jakož i flagrantního porušení zásad spravedlivého procesu. Poukazuje, že interpretace zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen "Lex Ukrajina"), provedená obvodním soudem je v rozporu s výslovnou dikcí zákona a popírá taktéž jeho smysl a účel. Namítá zejména, že na její věc měl být aplikován § 8 odst. 2 Lex Ukrajina, nikoli § 7 odst. 1 tamtéž. Soud svým postupem nepřípustně přetvořil platné právo. Poukazuje i na to, že Městský soud v Praze v jiné, avšak prakticky shodné věci rozhodl odlišně. Takový závěr je přitom porušením právní jistoty a představuje nejednotnost v rozhodovací praxi obecných soudů.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud na úvod připomíná, že ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.

6. V nyní řešené věci stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Požaduje totiž přezkum rozhodnutí ve věci, kde sporné částky činí 5 600 Kč. V bagatelních věcech je však přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Ústavní stížnost nicméně podle názoru Ústavního soudu neprovází ani žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho případný zásah v jinak bagatelní věci, a to navíc ve věci, v níž není pro bagatelnost ani přípustné odvolání (viz § 202 odst. 2 občanského soudního řádu k nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč). Samotná okolnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem, který v napadeném rozhodnutí vyjevil obvodní soud, nelze označit za svévoli. Obvodní soud podle názoru Ústavního soudu nadto své závěry (aniž by je zdejší soud hodnotil závěry samotné) dostatečným způsobem odůvodnil. Přisvědčit ani nelze stěžovatelčině argumentaci porušením právní jistoty. Ústavní soud uvádí, že ve stěžovatelkou odkazované věci se jednalo o odlišný skutkový stav. I kdyby se ale jednalo o skutkově zcela totožnou věc a obvodní soud rozhodl odlišně, nemohlo by to znamenat případný kasační zásah Ústavního soudu, neboť daná otázka je řešena obecnými soudy, a nejedná se o přetrvávající problém, který by vyžadoval zásah zdejšího soudu pro případnou nejednotnost rozhodovací praxe a nemožnost jejího sjednocení. Uvedené dopady přitom zákonodárce výlukami z přípustnosti odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu) a dovolání (§ 238 odst. 2 občanského soudního řádu) výslovně připustil.

8. Ústavní soud dále připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet i z hlediska kvalitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění (body 31 a 33 již citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Žádné z výše popsaných okolností přitom Ústavní soud nezjistil a sama stěžovatelka je - vyjma skutečnosti, že má status uprchlíka ze země postižené ozbrojeným konfliktem - ani netvrdí (a ani nijak nedokládá). O samotné tíživosti dopadu sporné částky do její sféry a k faktu, že je uprchlicí, více neuvádí.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu