I.ÚS 2017/21
V PLATNOSTI- NS 31 Cdo 3679/2020
- ÚS I.ÚS 2017/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože věc není pravomocně skončená. Soud uvedl, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky v nižších stupních soudů. Výsledkem napadeného rozhodnutí je vrácení věci k dalšímu řízení, nikoli konečné rozhodnutí. Ústavní soud proto nesmí přezkoumat návrh, protože základní právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti NA HROUDĚ 39, s.r.o., sídlem Na hroudě 257/39, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, sídlem Václavské nám. 794/38, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vedlejší účastníci manželé Mgr. Hana Chalupová a Mgr. Jan Chalupa se svojí žalobou vůči stěžovatelce domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 10 určení, že je neplatná výpověď stěžovatelky ze dne 16. 12. 2012 z nájmu blíže určené bytové jednotky. O žalobě stěžovatelů bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2019 č. j. 26 C 35/2013-304 tak, že se zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020 č. j. 13 Co 368/2019-372. K podanému dovolání žalobců rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že shora citované rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala závěry Nejvyššího soudu týkající se určení platnosti či absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu bytu uzavřené mezi ní a vedlejšími účastníky. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, která je nedílným předpokladem pro naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou vymezeny v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné. Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět k obvodnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2021 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.